Šafranko, Kintera – Všechny cesty / All the Ways

Galerie Cermak Eisenkraft pořádá v prostorách domu SmetanaQ již jedenáctou originální výstavu nazvanou Šafranko – Kintera, tentokrát pod kurátorským vedením Séverine Fromaigeat z Muzea Tinguely v Basileji. Je to poprvé v historii, kdy tato kurátorka světového významu spolupracuje s českou institucí. Výstava nabízí setkání a zajímavou konfrontaci dvou generací umělců, významného slovenského malíře a sochaře profesora Ivana Šafranka a předního českého vizuálního umělce Krištofa Kintery a představí oba autory s důrazem na historický kontext vzniku jejich děl.
 
Ivan Šafranko (*1931) se řadí mezi generaci slovenských umělců, kteří se začali vyjadřovat po druhé světové válce. V počátcích své tvorby neměl Šafranko žádný přímý kontakt s vývojem současného umění probíhajícím mimo státy socialistického bloku. Krištof Kintera (*1973) začal studovat tři roky po pádu komunismu. Napříč tomu, že oba umělci pocházejí z odlišného uměleckého prostředí i období, spojuje je jejich spontánní a nespoutaný přístup k umělecké tvorbě. Jak jeden, tak druhý neustále hledají nové možnosti, oddávají se práci s nekonvenčními materiály, neúnavně překračují stávající horizonty a posouvají hranice možností použitých médií. Jejich tvorba se tak bez přestání vyvíjí a nabírá nové směry.
 
Celou svou kariéru, která trvala déle než šedesát let, hledal Ivan Šafranko vlastní radikální estetický styl, který ho zavedl od asambláže nalezených objektů až k malbě na ně, či od klasické figurace až k radikální abstrakci. Stejným způsobem zkoumá nejrůznější techniky, pohrává si s formáty, mistrně kombinuje dvourozměrné možnosti malby na plátno s trojrozměrností svých plastik, a mezi těmito médií pak vytváří jakýsi hybridní prostor.
 
Krištof Kintera vytváří sochy a instalace ze všedních objektů každodenní potřeby – naposledy to byly počítačové komponenty, elektronické konektory nebo mobilní telefony – a dává jim nečekanou podobu, například zvířat, osob nebo rostlin. Spleť elektrických vodičů se proměňuje v krajinu z proplétajících se stonků. V místech, kde se kabely kříží, vyrůstají květiny. Kintera přetváří vědu a technologii v umělecký materiál. Jeho díla se pak stávají jakousi podivuhodnou laboratoří, v níž se různě mísí celá škála jak přírodních, tak umělých ingrediencí.
 
Dílo Ivana Šafranka reflektuje převratné změny historie umění 20. století. Krištof Kintera nás pak zavádí do umělecko-futuristických sfér, lákavých a znepokojujících zároveň. Oba umělci nám otevírají cestu do hlubin neutuchajícího hledání nových plastických forem.
 
(Séverine Fromaigeat)
 
Séverine Fromaigeat žije a pracuje v Basileji. Zabývá se výstavní a publikační činností a dalšími diskurzivními formáty v oblasti současného umění. Aktuálně je kurátorkou Tinguelyho muzea, kde uspořádala významné výstavy, včetně výstavy 60 let performativního umění ve Švýcarsku (2017), výstavy Gerdy Steinerové a Jörga Lenzlingera nazvané Too Early to Panic (2018) a výstavy Cypriena Gaillarda s názvem Roots Canal (2019). Má filozofické a kunsthistorické vzdělání, dříve působila jako kurátorka sbírky Pictet Art Collection v Ženevě a pracovala také pro MAMCO (Muzeum současného umění v Ženevě). Je odbornicí v oboru performance a konceptuálního umění, přednáší a vyučuje současné umění v různých institucích a pravidelně přispívá do katalogů a magazínů. Je rovněž spoluzakladatelkou výstavního prostoru Zabriskie Point v Ženevě. Momentálně připravuje první samostatnou výstavu japonského umělce Tara Izumiho ve Švýcarsku (2020).
 
Ivan Šafranko (*1931 v Turje Pasece) žije a pracuje v Prešově. V letech 1951-1954 studoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, pod vedením profesorů Ladislava Čemického a Jána Želibského. Od roku 1954-1957 pokračoval ve studiu na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Karla Mináře. Po ukončení studia odešel do Košic, kde vyučoval malbu na Pedagogickém Institutu a později do Prešova, kde po desetiletí působil na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Pavla Jozefa Šafárika (v současnosti Prešovská Univerzita). Již v šedesátých letech se zajímal o možnosti využití objektů v uměleckém díle, jejich recyklací a propojení do abstraktních kompozic, které občas připomínají části lidského těla. Pod nefigurálně působícím zevnějškem tak můžeme objevit osoby, jednou je to silueta (Biely objekt, 1965), obličej (Imaginárny priestor nebo Hracia skrinka, 1965). V tomto období tvořil mimo jiné také kompaktnější a homogennější sochy jako například Priezor (1965), Šikmá plocha (1965) nebo Rodinná fotografia (1978). Spřízněnost s novými realisty je nejvíc patrná v jeho pozdním díle – v asamblážích z let 1980 až 1990 (Ružový objekt, 1987, Objekt na drevenom podstavci, 1989, Hradná stráž, 1991).
Z malířské tvorby jmenujme alespoň díla charakterizované rychlou a intuitivní malbou Stretnutie (1967), Sediaca (1971) nebo obrazy experimentující s bílou barvou Znamenie, 1991 a Druhá figurácia, 1991. Barva se ve své živosti a zářivosti u Šafranka uplatňuje i v jeho keramické tvorbě, na smaltovaných nádobách i objektech denního využití (Smaltovaná váza 1969, Maľované vedro, 2014, Stolička, 2018).
Začátkem devadesátých let se podílel na založení Spoločnosti Andyho Warhola v Medzilaborcích (bývalé Muzeum moderního umění Andyho Warhola– MMUAW), kde působil jako předseda. V roce 1997 byl jmenovaný profesorem v oboru malby. Získal mnohá ocenění, například Čestné uznaní na Celostátní soutěži k 20. výročí osvobození – výstava v Jízdárně Pražského hradu (1965), nebo Cenu Andyho Warhola za přínos pro výtvarné umění (2004). Mimo oblast svého vzniku byla díla Ivana Šafranka vystavována pouze zřídka, proto jeho tvorba dodnes představuje jen velmi málo probádanou odnož dějin středoevropského umění, která si bezesporu zaslouží pozornost širší veřejnosti. Od roku 1957 představil svoji tvorbu na mnohých samostatných a kolektivních výstavách, například v Domě umění města Brna (1977), na mezinárodní výstavě grafiky Východ – západ v Cultural City Network v rakouském Grazu (1993), jejíž reprízy se o rok později uskutečnily v Klagenfurtu, Osijeku, Záhřebu, Pule, Dubrovníku, Rijece a Splitu, nebo v Muzeu moderního umění Andyho Warhola – MMUAW v Medzilaborcích, (1993, 1994, 1995). K posledním významným projektům patří autorská výstava Rekapitulácia v Domě umění v Bratislavě (2010), Retrospektiva v Šarišské galerii v Prešově (2017) a Retrospektiva v Muzeu Vojtecha Löfflera v Košicích (2018).

 
Krištof Kintera (*1973 v Praze) žije a pracuje v Praze. V letech 1992-1999 studoval v ateliéru Milana Knížáka na Akademii výtvarných umění v Praze a v letech 2003-2004 na Rijksakademie van Beeldende Kunsten v Amsterdamu. Již v době svého studia na Akademii výtvarných umění v Praze patřil mezi nejvýraznější osobnosti nejmladší generace umělců. Prvním výrazným projektem, ve kterém autor zkoumá rozdíl mezi galerijním a veřejným prostorem, a který předznamenal vývoj jeho tvorby, je „domácí mazlíček“ z lakovaného laminátu nazvaný TO z roku 1996. Později následovala další řada komplexních děl zahrnujících akci, její dokumentaci, jednotlivé objekty, ale i celkovou instalaci, technicky náročné pohybující se a mluvící objekty, díla přemýšlející o smyslu života, umění a systému konzumní společnosti, jako Spotřebiče (1997-1998) a Mluviči (1999). Z těchto témat vycházejí i další objekty a instalace, například pohyblivá nákupní taška I´m Sick of It All (2003), kopulující vrtačka s vysavačem Conflict of Interests (2004) nebo chlapeček mlátící hlavou o zeď Revolution (2005). Z dalších důležitých děl jmenujme alespoň polyuretanovou sochu Red is coming (2007), dílo sestavené z pouličních lamp My Light is Your Light (2008), instalaci s plastových míčků Demon of the Growth (2012), elektromechanické pohybující se sochy Nervous Trees (2012), instalaci z počítačových komponentů Postnaturalia (2016-17), instalaci z automatických praček We All Want to be Cleaned (2017) nebo instalaci ze dřeva a z baterií Out of Power Tower (2018-19).
Pro Kinterovu tvorbu je typické i propojení výtvarného umění, performance a divadelní scénografie. Je vůdčím členem divadelní experimentální skupiny Jednotka, která od roku 1992 uskutečnila řadu performancí a akcí happeningového rázu, přerůstajících ve vizuální a multimediální představení.
Celkem třikrát byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého a dvakrát získal ocenění Osobnost roku za nejvýznamnější umělecký počin. Vedle vlastní umělecké činnosti působil také jako kurátor. V roce 2006 vytvořil vizuální koncept pro osmý ročník festivalu dokumentárních filmů Jeden svět a v roce 2007 byl kurátorem výstavy Hrubý domácí produkt, realizované v Městské knihovně v Praze. Je zakladatelem Univerzálního prostoru NoD a autorem výtvarné koncepce každoročního festivalu 4+4 dny v pohybu. Jeho práce byla představena v řadě výstavních institucí v České republice i v zahraničí, například v Galerii hlavního města Prahy (2012), v Muzeu Tinguley v Basileji (2014) a v Kunsthal Rotterdam (2015). Z posledních výstav jmenujme alespoň No One Has Nothing v Z2O Sara Zanin Gallery v Římě, KALI Gallery v Luzern, You got To Burn To Shine v Galleria Nazionale d´Arte v Římě (2019), Nervous Trees v pražské galerii Rudolfinum (2017) a Postnaturalia v Collezione Maramotti v Reggio Emilia (2017). Jeho dílo je zastoupeno například ve sbírkách Národní galerie Praha, Galerie hlavního města Prahy, Museum der Moderne v Salzburku, MOCAK v Krakově, Fogg Art Museum of Harvard University v Bostonu, Boghossian Foundation v Bruselu, Rubell Family Collection, Miami, Jerry Speyer Collection v New Yorku, Kadist Art Foundation v Paříži a v dalších veřejných i soukromých sbírkách po celém světě.
 
Kurátorka výstavy: Séverine Fromaigeat, muzeum Tinguely, Basilej
 
Autoři projektu: Tomáš Zapletal, David Železný a Igor Šafranko