Richard Loskot: Neskutečnost

Pokud vstoupíme do diskurzu Platóna s Timaiem, dozvíme se, že všechny jevy v přírodě jsou jen stínovým obrazem věčných tvarů či idejí. Většina lidí je však se svým životem uprostřed stínů spokojená a nepátrá po tom, jak se ideje zhmotňují, natož aby zkoumali princip věcí, kterými se denně obklopujeme. Ne tak Richard Loskot.

Absolvent oboru vizuální komunikace na Technické univerzitě v Liberci a finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého 2012 se zaměřil právě na dekonstrukci těchto všedních věcí. Obnažuje mechaniku obyčejných předmětů a opět je skládá do nové podoby. Ukazuje jejich hybatele, kterým je pro někoho zázrak, pro jiného fyzika, pro Loskota ČAS. Pomocí hry s touto abstraktní veličinou nám demonstruje NE-SKUTEČNOST. „Ne“ před pomlčkou odkazuje na nedokonalost a omezenost našeho vnímání skutečného světa. Je prakticky nemožné si čas představit. Pokusy o jeho pochopení byly po dlouhou dobu především doménou filozofů, později se do tohoto obtížného diskurzu vložili i přírodovědci. Tento neviditelný fyzikální jev paradoxně prostupuje vším a činí tak svět viditelným. Je stavebním kamenem vesmíru. Díky němu drží pohromadě.

Loskot v galerii Laboratorio pomocí manipulace s pohybem alias s časem modifikuje skutečnost. Nikdy ale nepracuje na základě iluze. Posunů reality dosahuje naopak pomocí bedlivého zkoumání lidské percepce. Stejně jako na začátku světa i na začátku této výstavy je slovo, přesněji věta vznášející se ve vzduchoprázdnu funkcionalistické dvorany, zhmotněná pomocí světelné instalace. Skutečným tranzitním prostorem, který diváka uvede do problematiky času, je předsálí galerie, ve kterém umělec simuloval prostředí Platónovy jeskyně. Stínohra odehrávající se na plátně není odrazem ideálního světa, nýbrž hrou světel, jejichž pomocí autor dokáže rozpohybovat i statické předměty.

Samotný galerijní prostor je pojednán jako pokusná laboratoř času. Do první místnosti autor soustředil řadu systémů, v nichž experimentuje s pohybem a se zvukem, a tudíž s časem, protože podle Aristotela čas neexistuje samostatně, ale je veličinou odvozenou z pohybu. Zvuk zase není nic jiného než řetězení zvukových vln. Díky jejich zpomalení se Loskotovi podaří rozdýchat reproduktor. Pomocí rotace mění barvu předmětu, díky efektu „slow motion“ modifikuje obraz atd. V další místnosti Loskot polemizuje s definicí fotografie. Má se za to, že zmáčknutím spouště zastavíme čas, zafixujeme okamžik. Označení snímku jako „momentka“ ale není úplně přesné. Konkrétní moment v čase neexistuje. Každý okamžik je součástí časové posloupnosti. I fotografie se nějakou dobu exponuje. Završením umělcovy exkurze do ne-skutečnosti je instalace na střeše, kde se Richardu Loskotovi pomocí jednoduchých komponentů podařilo vybudovat observatoř nabízející nečekaný pohled na město.