Rehabilitace v podmínkách mimosoudního vyrovnání spotřebitelských sporů

Nový projekt vizuálního umělce Petra Duba volně navazuje na jeho předchozí cykly Transformer a Reframed. Autor zůstává věrný původnímu rejstříku vlastních tvůrčích prostředků a představuje sérii „závěsných obrazů” odpovídajících nejvíce charakteristice minimalistické estetiky. Tento záměr můžeme v lokálním kontextu vnímat jako specificky vyhraněný úhel pohledu nebo jako esenciální snahu o revizi obecně přijímaných „malířských a výstavních stereotypů”, což dokazuje i zdánlivě komplikovaný název výstavy nabízející vedle identifikace konceptuálního základu vlastního díla i možnost mimooborového přesahu.

Formální vzhled a tvarosloví Dubových „obrazů” otevírají širokou škálu otázek po významu maskovaného malířským plátnem a povrchovým leskem. Jakkoli se jednotlivá díla z představovaného cyklu zdají kompaktními, jsou ve své podstatě materiálově různorodá a skrývají bohaté fikční světy, podobně jako bezvýznamný odpad. Lze je vnímat skrze elementární prostorovou geometrii tvarů připomínající architektonické modely, nebo prostřednictvím objemu hmot poměřujících své vlastní okolí. Naopak dominantní barevnost celého cyklu, jež je vystavěna na využití stříbrného tónu, pokouší společenské konvence. Cíleně působí exkluzivně, avšak bez zátěže pejorativních konotací, které může asociovat hierarchicky nadřazená zlatá barva. Nevtíravě budí reminiscence rané hollywoodské ateliérové vědecko-fantastické estetiky, ale zároveň se pokouší o vlastní vymezení na ose dnešního umění. Obrazy galerií zdánlivě levitují, ale přesto svým vnějším i vnitřním uspořádáním respektují zákony gravitace. Autor nás jejich vystavením s neskrývanou nadsázkou informuje o svém přesvědčení, že všechno umění je „současné”, má vlastní cenu a každý obraz na zdi pouze a především – visí. To vše, za přítomnosti permanentního, estetického hodnocení.

Konkrétní řešení instalace výstavy je proto pro Duba zástupné. Každý z objektů v sobě nese vlastní, neskrývanou dynamiku a v rámci celého cyklu by se mohl klidně přesunout či zaměnit za jiný. Při podrobné vizuální analýze autorovy tvorby máme navíc možnost pozorovat, že je postavena na vlastní logice vnitřních vztahů mezi částmi, celkem a jejich vzájemným vizuálním uspořádáním. Tato systémová integrace akcentuje motiv momentálního zastavení v průběhu výrobního procesu, ale současně snahu o zachování svobodné volby, byť v rámci pravidel umělecké produkce a sociálního očekávání.

Názvem výstavy se Dub odvolává k pro něho relevantní kontextualizaci naší doby a místa, ke které vytváří abstraktní ilustraci konfliktu mezi výpovědní kapacitou dnešního nezobrazivého umění a schopností diváka porozumět současnému umění. Připomíná spor, který je postmoderním umění vlastní, ale k jehož řešení jsme přestali hledat odpověď. Snaha rehabilitovat tuto situaci „mimosoudním způsobem“ je na jednu stranu sisyfovským, ale zároveň zcela nezbytným úkolem umělce.