RADIM HANKE – V PROSTORU

Pořadatel: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
Místo konání: 14I15 BAŤŮV INSTITUT, Vavrečkova 7040, budova 14, Zlín
Termín konání: 23. 3. – 8. 5. 2016
Termín vernisáže: úterý 22. 3. 2016 v 17 hod. v přízemí budovy 14 ve Zlíně
Kurátorka výstavy: Mgr. Pavlína Pyšná

Výstava přináší první ucelený pohled na jednu ze zásadních vrstev v sochařské tvorbě Radima Hankeho (1963), kterou tvoří umění ve veřejném prostoru. Představená díla dokonale ozřejmují autorovy tvůrčí principy, jejichž zárodek se formoval již v čase jeho studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v osmdesátých letech uplynulého století. Stěžejním tématem Radima Hankeho vždy byl a zůstává člověk. Lidskou figuru na své umělecké cestě směřoval ke stále radikálnější transformaci, aby přes výrazové zjednodušení a produchovnění dospěl k tvaru ryze abstraktnímu. Ale nebyla to cesta bez návratu. Souběžně se na přelomu století v souvislostech s pracemi na bustách pro muzeum voskových figurín zaměřil také na klasický figurální typ. Objevil další silné impulsy a odhodlaně začal svými díly vstupovat do veřejného prostoru. Výstava sleduje nejen návrhy realizované, uvedeny jsou zejména práce, které navzdory své důležitosti a kvalitě musely zůstat v modelu a dosud žily skryty v soukromí umělcova ateliéru. Kolekce soch je v expozici konfrontována s kresebnými záznamy, jež reprezentují svébytnou součást Hankeho umělecké výpovědi. Věrně se v nich zrcadlí myšlenkový svět tvůrce, jeho neúnavné přehodnocování sledovaného záměru, vedené v zápase o nezpochybnitelný výsledek.
Návrhy pomníkového monumentu patří k mimořádným výzvám a úkolům bezesporu vrcholným. Hanke v nich soustředí veškerý tvůrčí potenciál a pestře využívá výrazových možností, které ve své práci rozvinul. V ohnisku autorovy pozornosti nestojí pouze vlastnosti tvarové, s odpovídajícím důrazem poukazuje i na obsažnost formy. Na mysli stále má portrétní věrnost a osobnostní charakter zobrazovaného, stejně jako poznání všech příslušných souvislostí, včetně neodmyslitelných vazeb historických. Ve výsledném řešení přirozeně rozvíjí obě klíčové linie své tvorby. Na straně jedné je to hlava a figura, důsledně propracovaná nebo tvarově sumarizovaná, na straně druhé, protikladné jen zdánlivě, zase forma abstrahující, která se však v případě pomníku nikdy zcela nezbavuje čitelnosti reálného východiska. Každá zvolená forma nabývá svého opodstatnění. Co je neměnné a scelující, je pronikavé vidění konkrétního člověka v jeho jedinečnosti a významu.