První osoba jednotného čísla
Scénografické instalace Tomáše Svobody /1974/ prozrazují rukopis filmového architekta. Iluze, kterou buduje pomocí zvuku, textu a kulis, je ale vždy neúplná. Z jeho videí často vypadne obraz, pečlivě zinscenované situace pro změnu postrádají herce, kteří by je rozehráli. Realitu pouze titulkuje, dynamiku děje edituje pomocí střihu. Jeho díla dotváří teprve přímá interakce s divákem. Svobodův film se tak může naplno rozběhnout až v naší hlavě. Pokaždé jde tedy o jiný snímek, často i o jiný žánr, který je zcela v režii našich volných asociací. Zatímco filmový jazyk redukuje na dřeň a rezignuje na jeho nejsilnější, tedy obrazovou složku, osekaný text často doplňuje instalacemi, které precizně suplují realitu a posouvají a proměňují kontext konkrétního výstavního prostoru. Doslova vtahují diváka do děje. Každá výstava Tomáše Svobody je tedy dokonalý, časově omezený gesamtkunstwerk.
Svobodova site specific instalace v Galerii Laboratorio je nepokrytě egocentrická. Staví do popředí první osobu jednotného čísla. Singulár je v tomto případě adresný, vztahuje se jak k osobě tvůrce, tak jednotlivě ke každému divákovi. Podle Freuda mezi člověkem a jeho okolím existuje permanentní napětí. Celoživotně svádíme morální boj mezi slastí a vinou, mezi individuálními tužbami a očekáváním společnosti. Vlastním já se podle vědců nejintenzivněji zaobíráme v kojeneckém věku /freudovské Id/, v období adolescence a v různě dlouhém časovém úseku, kdy na nás doléhá krize středního věku.„Jáství” můžeme samozřejmě také řešit od rána do večera. Pak už se ovšem jedná o diagnózu /ne náhodou je termín egoismus často skloňován v souvislosti s umělci/ anebo o vyznávání svérázné filozofie radikálního solipsismu, založeného na myšlence, že existuje pouze moje vědomí a nic jiného.
Stěžejním prvkem výstavy „První osoba jednotného čísla“ je videoinstalace, ve které Svoboda suše verbalizuje každodenní rutinu. Pomocí této duševní archeologie exhumuje vlastní existenci, utopenou v moři více či méně banálních činností. Neutrálně zabarvená slovesa neprozrazují nic o duševním rozpoložení autora. Princip je podobný „ležení“ v psychoanalytikově ordinaci: asociativní řetězení textu bez rozumové cenzury, jehož tempo si „pacient“ koriguje sám. Emoční záseky zde suplují obrazové intervence, které autor záměrně řadí alogicky, aby svého i našeho analytika udržel v pozoru.
Svobodova výstava graduje instalací na střeše Elektrických podniků, která divákovi umožní projevit vlastní ego naplno a tím se stát, byť na pár minut, integrální součástí výstavy.
Součástí sólového projektu „První osoba jednotného čísla“ je, kromě výstavy v prostorách galerie a site specific instalace na střeše, i výtvarný projekt na stránkách prvního čísla novin Rajón / umění nejen ve vaší čtvrti, které Laboratorio začíná vydávat ve spolupráci s galeriemi m.odla a Berlínskej model.
