Postbarokní folklór

KURÁTORKA: LUCIE NOVÁČKOVÁ

Výstava je kratší než název.

Aleš Novák se ve své volné tvorbě dlouhodobě zabývá aktualizací historických směrů a jejich principů současnými materiály i myšlením.  Nutnost vyrovnat se s otázkami týkajícími se post-internetového způsobu instalace i odkazu dějin umění Aleše provokuje k radikální reakci na galerijní prostor: Do funkcionalisticky projektované budovy Ministerstva pošt a telegrafů, dnes sloužící jako ateliéry pod názvem Pragovka Art District, umisťuje svéráznou „neobarokní“ instalaci. Funkcionalistický sloup uprostřed galerie využívá jako odrazový můstek pro objekt s hlubokým duchovním významem. V instalaci používá téměř výhradně nalezených postmodernistických kusů nábytku, které sestavuje do sochařského tvaru s jistou dávkou divnosti: sochy a objekty, které vytváří, jako by odkazovaly k dílu barokního sochaře, který zapomněl zemřít a stále experimentuje s materiály, které mu přicházejí pod ruku.  Aleš Novák je umělcem navýsost poctivým: barokní duchovnost pro něj není jen pojmem, je o ní vnitřně hluboce přesvědčen. Tvarosloví, známé z barokních staveb, urputně taví do nových forem, aby svedl svůj osobní zápas se zubatou příšerou funkcionalismu. Meditace se u Aleše stává přirozenou součástí vzniku díla, stejně, jako je jeho dílo přirozenou součástí okolí jeho ateliéru, potažmo sebe sama. Ve výstavě pro Pop-Up dospívá k formám, jež namísto prostého opakování viděných situací vytvářejí z recyklovaných dřev a kusů nábytku svébytnou uměleckou výpověď. Vzniká tak snadno uvěřitelný „gesamtkunstwerk“, o jehož možnostech v dnešní době všichni pochybujeme. Všichni, až na Aleše Nováka.

Aleš Novák (*1979) Původně studoval architekturu a teprve posléze přesunul centrum své pozornosti do oblasti volného umění (prošel ateliéry kresby J. Svobodové, ateliérem malby V. Skrepla na pražské AVU, aby se posléze přesunul do ateliéru sochařství Kurta Gebauera na pražské UMPRUM a následně do ateliéru Dominika Langa), architektura i její principy však zůstávají v centru Novákova zájmu stále, jen v posunuté podobě: Od roku 2010 se Aleš Novák ve své sochařské tvorbě intenzivně zabývá tvorbou instalací z nábytků a ze svých vlastních více či méně uměleckých artefaktů, tak, aby se smazávala hranice jejich uměleckosti či neuměleckosti, přičemž za výchozí princip považuje kumulaci předmětů v umělcově domě. Jakkoli se tento princip i výsledná vizualita mohly v minulosti jevit epigonsky langovským, Novák se zatížení svého pedagoga v nové výstavě oprošťuje a dospívá k uměleckému tvaru s jasným a nezaměnitelným výtvarným jazykem. K umělecké cti Aleše Nováka přispívá také fakt, že při pokusech o srovnání Novákovy tvorby s podobnými trendy v zahraničí narazíme: aktualizování baroka, ani jiných směrů není v současnosti obecně vítaným či přijímaným jevem a nenalezneme tedy při pokusech o srovnání příliš mnoho příkladů, které by sloužily k orientaci při hledání cesty k podobě vlastního díla. Aleš nenásleduje, ale hledá vlastní jedinečnou výpověď. Originální. Specifickou pro naše kulturní prostředí.