Piktorialisté

Výstava Piktorialisté dává nahlédnout do sbírky fotografií skupiny PPF. Je připomínkou historického pojetí média, upřednostňujícího krásné umění před strohostí řemeslné praxe. Většina z dvou desítek exponátů od deseti autorů vznikla ve 20. letech. Sbírka fotografií skupiny PPF narůstá od roku 2000, kdy rekonstrukce slavného malostranského ateliéru Josefa Sudka obohatila Prahu o novou komorní galerii. Sběratelský záběr PPF sahá v oblasti fotografie od začátků 20. století po současnost. Většina z dvou desítek vystavených prací od deseti autorů vznikla ve 20. letech.

Kolem první světové války byly fotografům vzletnějších zájmů výzvou tradiční výtvarné disciplíny, zvláště krajinářství, portrétování, městské veduty, akty či žánry. Hovořilo se o fotografických obrazech a vůdčí centra zprvu představovala i pro české země Vídeň a Hamburk. Ozvěnu malebnosti obsahuje též pojmenování piktorialismus, přejaté od Čechoameričana Drahomíra J. Růžičky. Ten významně zapůsobil zvláště ve 20. letech na dění v českých fotoklubech.

„Byl to ostrý průvan, kterým se ohlásil v popřevratových letech nový směr,“ hodnotil Jaromír Funke modernizaci piktorialismu. Starší čeští fotografové užívali různých tvárných technik,

často bromolejotisku. Americký vliv, neboli purismus jednoduše tónovaných zvětšenin, uvítala zejména nastupující generace. Oblíbila si měkce kreslící objektivy a jako znesvěcení přímé opticko-chemické cesty odsuzovala veškeré rukodělné zásahy do negativů či pozitivů. Předpokladem piktoriálního efektu ovšem zůstával dokonalý, tonálně neošizený pozitiv.

Kultura Československé republiky žila patriotismem a neprodleně se hodlala mezinárodně prosadit. To vedlo k hojnému obesílání zahraničních fotosalonů. V jejich porotách i mezi návštěvníky se spolu s náladou autorské imprese cenila fotogenie. Prvními adresáty byli vlastně kolegové, kteří posléze fotografům exponáty vraceli s rubovými emblémy, dokládajícími vystavení v cizině. Zadostiučinění to přinášelo i tvůrcům velikosti Františka Drtikola, Jaromíra Funka nebo Josefa Sudka. Individuální výstavy nebývaly mimo klubové prostředí zvykem.

Zřetelný vývojový zlom fotografického hnutí přišel s 30. lety, kdy masový tisk nabídl ještě jinou motivaci než salonní vyžití. Vystavené artefakty nicméně naznačují, že dědictví 20. let je mnohem bohatší, než bývá obvykle očekáváno. Jsou svědectvím o metafyzické touze proniknout za to, co je nabíledni.

Josef Moucha