Petr Dub / Výběr ze svislé tvorby

Jakkoli zní název výstavy jako prvoplánový vtip, má své opodstatnění. Přesto, že je v něm obsažena jistá ironie, přibližuje mediální identitu tvorby Petra Duba. Autor dlouhodobě zkoumá (fyzické) limity závěsného obrazu, buduje faktické i mentální napětí mezi povrchem a vnitřní konstrukcí, řeší otázky jeho smyslového i paradigmatického vnímání.

Petr Dub uvažuje o obrazu v souvislostech, které jsou definovány jednak architekturou konkrétního prostoru, v němž je instalován, jednak institucionálním a kulturně společenským rámcem. Sám často uvádí, že obraz je „nejupřímnější“ v ateliéru. (Je třeba připomenout, že Petr Dub představuje typ „ateliérového“ umělce, jehož umělecká činnost není výlučně podmíněna výstavními příležitostmi.) Další přesuny obrazu už totiž vytvářejí jiné interpretační pole – kritik i teoretik své výklady formulují právě a jen v režimu nastaveném galerijním provozem, konstituovaném na základě oborového konsensu. Ironie v názvu výstavy tedy souvisí s Petrovými dlouhodobými hrátkami s výtvarnými žánry; s tradičními mediálními kategoriemi, které jsou obvykle stavěny do protikladu, jako je obraz a objekt nebo plošná a prostorová tvorba. Opakované transfery mezi těmito úrovněmi pak opodstatňují možnost použití (zdánlivě) nejapného označení „svislá tvorba“, aniž bychom popírali jeho humorný podtón.

Autor testuje potenciál obrazu, protože jak sám zdůrazňuje, vylučuje zavedené klišé, že v obrazovém poli se musí něco dít, „aby se bylo na co dívat“. Naopak pracuje s periferním viděním diváka, pojednává prostor galerie komplexně a soustředí se i na jinak neviditelný aparát celé instituce jako je například technické a personální zajištění jejího provozu. Rozšíření pozornosti mimo centrální pozici obrazu se projevuje i architektonickými zásahy do galerijní expozice. Nejde o to přizpůsobit ji adekvátnímu vyznění vlastní umělecké tvorby, ale využít ji k demonstrování precizně vybraných a důkladně řešených společensko politických témat. I v této místně specifické rovině si ale autor ponechává abstrahující rétoriku, která disponuje nadhledem a zobecněním. Před nedávnem tento přístup dovedl do krajnosti na své výstavě Kolonie svobody (Možnosti Nového národního stylu) v galerii Kvalitář, kde výstavní instalací simuloval dekorování domovních fasád a komentoval tak povahu vizuální kultury a projevy české mentality v čase nastolování nového politického systému (nejprve v roce 1918, potom po roce 1989). Malířským pojednáním celého interiéru zprostředkoval koncentrovanou typologii transformační reprezentace. Materializoval tak typicky české myšlení o funkci architektury a hmotné kultury při konstruování politické identity. „Naše, národní umění“ je zde příznačně oděno do odpovídajících barev pohybujících se na ose červená – modrá – bílá, která se v devadesátých letech překlápí k oranžové, lila a zelené, přetrvávajících do dneška.

S prostupováním kategorií veřejného, soukromého a poloveřejného autor pracoval i na své dosud poslední výstavě s názvem Do dichotomie obrazu. V Galerii Jelení rovněž pojednal celý výstavní prostor, ale v opačném gardu: zaměřil se na reprezentaci privátní sféry. Instalaci komponoval jako „domov“, byt představující izolovaný ostrov svobody. Ten je však apolitický pouze zdánlivě, jak dokládají relikty koloniálního myšlení ztělesněné policemi zabydlenými suvenýry z cest, za které by nám Edward Said asi nepoděkoval.

Na přítomné výstavě autor pracuje s principem ready-made, s matriálem z hobby marketů nebo s odpadem z truhlářské dílny, s „přednastavenou“ situací, což jej provází celou jeho tvorbou. Tyto polotovary přenáší do „světa umění“ malířskou intervencí – nikoli však prostou polychromií povrchu, ale různými postupy jako je přetahování klasickým malířským plátnem tak, aby podtrhl anatomii skryté konstrukce a kontrast mezi minimalismem a expresivní gestickou malbou, nebo dokonce ornamentikou. Pro autora je zásadní technické řešení, kdy až s pedantickou pečlivostí vybírá a kombinuje výtvarné a průmyslové matriály a technologie. Vystavené objekty pokrývá vrstvou připomínající olejový papír z předsádek starých knih, která stojí v opozici vůči jednolitému zlatému povrchu, na nějž je navázána takřka strojově přesným spojem – švem mezi dvěma entitami. V přesně promyšlené konfiguraci tvoří novou kvalitu prostoru, ale i jakýsi soupis malířských technik a přístupů, jež představuje autorovu vlastní verzi „syntetizujících dějin umění“.

Za efektním designem se nečekaně skrývá i didaktický rozměr – každý divák si chce prostřednictvím připodobnění k vlastní zásobnici zkušeností obraz/objekt/dílo, a obecně každý artefakt, nějak přisvojit a vyložit. Petr Dub pracuje na principu „inverzní“ nebo též „osmotické“ abstrakce. Nejde o postup, kdy umělec vychází z reálného jevu, z předmětné skutečnosti, kterou abstrahuje, ale naopak z abstrakce, kterou „zeskutečňuje“.

Důležitou a interpretačně opomíjenou kvalitou tvorby Petra Duba je její politický rozměr, který nárokuje divákovo kritické myšlení. Ačkoli programově nepoužívá srozumitelný rejstřík symbolů a odkazů a nenabízí ani klasickou naraci, vytrvale útočí na zaužívané způsoby vnímání a porozumění umění i sociální realitě. Pokud si uvědomíme tuto dimenzi autorova přístupu, pochopíme spojitost mezi jeho „ateliérovými díly“ v pozici artefaktů nebo komodit a aktivistickými projekty s reálným dopadem; spojitost mezi jeho politickou angažovaností, spolkovým životem a postminimalistickým jazykem.

Markéta Žáčková