Paweł Olszczyński – Heavy Ornament
Výstava Heavy Ornament je výstupem dvouměsíčního rezidenčního pobytu Pawła Olszczyńského ve Studiu PRÁM.
You’ve got cucumbers on your eyes
Too much time spent on nothing
Waiting for a moment to arise
The face in the ceiling
And arms too long
I’m waiting for him to catch me
Waiting for you to embrace me, oh-oh
Mladá dívka stojící na skokanském můstku soukromého bazénu se pomalu dává do pohybu, jako by koncentrovala dlouho střádanou sílu. Zaťaté pěsti drží proti sobě jako dva póly, anodu a katodu, uvádějící do pohybu své vlastní tělo i dosud klidnou hladinu pod sebou. To, co má na sobě, evokuje nedávnou katarzi – snad jen vteřina nás dělí od chvíle, kdy byla oblečená jako typický teenager – ale teď celé její vzezření ukazuje na blíže neurčený etnofuturistický rituál částečně destruktivní proměny, ke kterému potřebovala množství amuletů i válečné malování. Zcuchané dlouhé vlasy jí v pramenech částečně zakrývají obličej. Možná se snaží odvrátit konec světa, možná ji okolnosti dohnaly k touze pomstychtivou zkázu vyvolat a rozhodla se začít bouři právě v tomto bazénu. Trhané taneční pohyby a gesta rukou ovládají vodu, která ožívá a bublá temnou, dlouho utajovanou energií. Hladina stejně už byla napůl pokrytá suchým listím a ve tváři staršího muže, který stmívající se dystopickou scénu pozoruje z bezpečí domu, se odráží lhostejná nezúčastněnost a snad trocha strachu. Stačí jedna kapka jejích slin – nebo je to slza? – a dosud melancholicky šedé nebe se setmí a voda vybuchuje gejzír za gejzírem.
Hudební klip ke skladbě When I Grow Up od švédské skladatelky, zpěvačky a producentky Karin Elisabeth Dreijer, režírovaný Martinem de Thurahem, se od svého uvedení v roce 2009 stal takřka kultovním. Melancholickou atmosféru a příběh proměny, vizualizovaný neo-šamanskou figurou mladé dívky, je snadné vidět coby novou mytologii, rezonující s nynějším prožíváním. Text písně, ve kterém tušíme tichou revoltu dítěte, zklamaného neopětovanou nákloností, čelícího chladnému nezájmu, je i díky klipu možné chápat právě jako metaforické zachycení mladé energie, která přináší konec starým pořádkům. V protikladné dvojici z videa, tedy v postavách mladé dívky, toužící po uznání právoplatnosti všech svých emocí a stárnoucího muže, který lpí na zbytcích starých pořádků a strach zakrývá lhostejností i agresivitou, je nemožné nevidět obraz aktuálních socio-politických problémů.
Tužkové kresby Pawła Olszczyńského jsou téměř omamné svou fascinací strukturami, koncentrovanými do subtilních formátů. Mezi kontrastními letokruhy na překližce, latexově lesklými rukami a démonicky deformovanými obličeji, se opakuje svůdná struktura splývajících vlasů, které tečou jako blyštivá řeka, jsou spletené do utažených copů nebo ožívají jako Medúsini hadi. Vlasy jsou samy o sobě mnohoznačným symbolem, který může v závislosti na kontextu vyvolat pozitivní i negativní emoce. Hustá hříva symbolizuje zdraví a mládí, úspěch i moc. Oproti tomu stačí i jediný vlas na okraji talíře, aby v nás vyvolal pocit absolutní nechutnosti. V Pawłových kresbách je jejich ambivalence metaforou pro temnou svůdnost ženské síly, se kterou jeho hybridní ženské hrdinky bojují svoji pomstu za rovnoprávnost. Dalším opakujícím se dichotomickým motivem je slza, jejíž smutný, leč aerodynamický tvar lze v Pawłových kresbách použít i jako útočnou zbraň. Malby na plátně, které doplňují cyklus kreseb, přirozeně upouští od grafičnosti projevu. Svou barevností, omezenou na šedé, modré a purpurové odstíny, symbioticky podbarvují bojovnost kreseb dekadentní melancholií. Soustředěná síla do menších formátů barevných i černobílých prací je ve výstavě ještě podpořena volnějším měřítkem nástěnných výjevů. Jejich motivy a pokryvnost prostoru odkazuje k dobovým dekorativním architektonickým prvkům a Pawłově studiu děl českých symbolistů, zcela zřejmě Portmonea Josefa Váchala, i maleb Jaroslava Panušky, Jana Preislera a Karla Šlengera.
Způsob, jakým Paweł komunikuje hlavní myšlenku své práce, tedy boj za rovnoprávnost utlačovaných, jejichž nejpočetnější a nejviditelnější skupinou jsou ženy, se v podstatě kryje s encyklopedickou definicí hnutí symbolismu. Symbolismus byl na konci 19. století emotivní odpovědí na převratné socio-politické změny i pre-apokalyptickou atmosféru končícího století. Hlavní snahou umělců bylo skrze emoce, náznaky a sugesci zpřístupnit jevy, které se nedaří popsat racionálně a přímo nebo se takovému popisu sami vyhýbáme. V aktuálních pocitech mezi pandemií, hrozícím válečným nebezpečím a klimatickou krizí, strachem z “konce starého světového řádu”, není tedy nástup neo-symbolismu ničím překvapivým, stejně jako opětovný příklon k mystice a přírodě. Nejen v Pawłově rodném Polsku se ve společnosti probudili démoni, na které jsme se dlouhá desetiletí snažili definitivně zapomenout. Mnoho z nás si klade otázku, jak se to mohlo stát, proč se historie zase opakuje? Nedávali jsme dost pozor? Historie, která nám ubíhá před očima, je jako uklidňující vzor na tapetě, díváme se do něj tak dlouho, až nepostřehneme, jak původně ladný ornament mění svůj tvar a nám se točí hlava.
kurátorka: Šárka Koudelová
