Pavlína Kvita, Roman Kvita – Hluk mezi námi

Hluk je podle wikipedie jakýkoli nežádoucí zvuk – může být neperiodický, ale také hudba nebo řeč. Jeho účinky jsou individuální, často negativní, ale v případě komunikace autorské dvojice Pavlína Kvita a Roman Kvita, se jedná o jeden z nástrojů, které napomáhají vzájemnému vizuálnímu přemýšlení. Výsledkem takového dialogu, v němž hraje roli i občasné nepřesné pochopení se, je výstava, jejíž páteř tvoří specifické objektové sochy, které stojí na pomezí užité a volné tvorby, přičemž si z každé oblasti snaží vzít to nejlepší tak, aby to celek posunulo na jinou úroveň, než je běžné. Proměna potom může vzniknout i při jejich čtení a vnímání.

V tomto případě se navzdory zřejmé odlišnosti přístupů dokonce nabízí termín dvojjedinosti, protože jakkoli tvoří realizace obou autorů provázaný celek, a jako takové jsou od počátku koncipovány, každá individuální část přirozeně obstojí i coby solitér. Jedná se tedy o průniky směrů, které jdou odjinud, harmonii těžící z různosti. Nicméně právě promyšlené spojení a podmíněnost jednoho druhým vytváří novou kvalitu, která má své vizuální i významotvorné aspekty. Přitom v podstatě navazuje na linii komplexního uvažování o soše tak, jak se objevuje už v historii. 

Mezi zřetelné společné znaky může patřit brutalistní cítění i setkávání se v materiálu. Emotivní a obsahové zvazbení navazuje na propojenou osobní mytologii. Obojí se pak promítá do symbolistního vyznění artefaktů, ať jsou to masky nebo figury, jejichž erbovním motivem je archetyp vnitřního bojovníka, nikoli ve smyslu válečného agresora, ale toho, kdo si hlídá své hranice a umí si zajistit respekt. A to je v obecném slova smyslu výzva pro každého z nás.