Pavlína Kvita & Petra Pešková: Vidíme spolu
Srdečně Vás zveme na výstavu Pavlíny Kvity a Petry Peškové s názvem Vidíme spolu. Vernisáž se koná 14. 5. v 18:00 a výstava bude k vidění do 4. 6. kurátorkou výstavy je Iva Mladičová.
Idea společné výstavy sochařek Pavlíny Kvity a Petry Peškové spočívá v možnostech dialogu tvůrčích průniků a osobitých vymezení, tedy jakési „spolu“ umocněno a současně odmocněno. Dynamika této vzájemnosti vyplývá z reflexí otevřeného prostoru a dimenze času, způsobů stylizace tvaru, zájmů o inspiraci textem. Umělecké práce obou autorek spojuje téma specifické krajiny. Pavlínu Kvitu inspiruje struktura velkoměstského prostoru, konkrétně suburbické zóny, s jejich zvláštní atmosférou neživotné dočasnosti. Neposkytují ani sociální dimenzi města, ani svobodu přirozené krajiny. Vylučují možnost duševního spočinutí, bytostného ztotožnění se s místem. Tyto charakteristiky autorka transformuje do reliéfních obrazových formátů, jakýchsi architektonických modelů. Jejich konstruktivistická odosobněnost často navozuje atmosféru apokalyptičnosti. Reliéfní Post-krajina z roku 2018 ale nese rysy poetické výpovědi autorky o vlastním niterném prostoru. Právě v té se setkává se současnými pracemi Petry Peškové – imaginárními krajinami, variacemi a kombinacemi symbolických konstant – ostrovu, hory, jezera a jeskyně, které reflektují toužený prostor svobody. Z průzkumů vztahů a významových možností vzájemnosti základních prvků rostou vícesměrně řady proměnnosti jejich skladeb.
Obě autorky invenčně pracují se stylizací tvaru v abstrahujícím modu. Figurální práce Pavlíny Kvity obsahují náboj futuristické hybnosti, jako by byly budovány z linií, následně plněných objemem. Jako by tvar byl formován funkčností vzhledem k nárokům pohybu, současně je výsledkem respektu vůči základní sochařské plasticitě. Autorce se často vrací námět nohou, zajímá ji především pohyb vpřed a nahoru. Obdobně v reliéfech a objektech Petry Peškové nacházíme výraz geometrizovaných linií, ty jsou ale výsledkem transformace psychologických či literárních významů – ať již například v cyklu Křížová cesta (2015), metafoře obtížnosti cesty individuální či dějinné, nebo v souboru Krystalizace (2017), tematizaci psychologického napětí prostoru mezi nehmotnou myšlenkou a její realizací v čin.
Pro obě autorky může být inspirací vlastní či autorský umělecký text. Petra Pešková ve velkoformátové práci Trychtýře (2014) vycházela z básně Christiana Morgensterna, pro rané reliéfy se specifickými figurálními výjevy hrál inspirační roli vlastní text Živá květina, vystavěný na archetypálním charakteru vzájemných vztahů, zvířata v něm vystupují jako prostředníci či průvodci. Významy figurálních kompozic rozfázovaného pohybu prací Pavlíny Kvity můžeme spatřit i v jejích verších: „Jsme poutníci,/ Zemi obývající/ na konci cesty jsme prach/ vesmírem prostupující/ Nenapadnutelná kompozice života nám určená/ Lék na strach existuje/ stačí nezůstávat v jednom a témže bodě.“
Přijetí neuzavřené procesuality, respekt vůči dočasnosti je další z výčtu společných charakteristikou tvůrčího přístupu obou sochařek. Pavlína Kvita již v rámci stáže v Utrechtu roku 2013 zviditelnila vědomé zacházení s ideou nelpění na trvanlivosti uměleckého výsledku. Zajímá ji práce pro veřejný exteriérový prostor, s jeho proměnností sociální i fyzikální. Inspirací ji může být prchavý tvar tajícího sněhu či vosku hořící svíce. O podobné sféře vypovídá zakomponování náhodně nalezeného prvku, konkrétně fragmentu sklářské pece z bývalé horské sklárny v Kristánově v Jizerských horách, do celku díla. Petra Pešková zdůrazňuje význam kontinuální sebeobnovy krajiny. Právě moment procesuality, otevřenosti proměně, je základní předpoklad pro možnost vzniku společného díla, jehož koncept stál u samého počátku současné výstavy. Z textů – autorčiných inspirací uveďme závěrem fragment z poznámek Karla Čapka a Vlastislava Hofmana k indické architektuře: „Každý detail je architekturou./ Nikde nevidíme střechu, jež by spočívala na stěnách,/ vytyčují se formy a zase formy, jelikož umělec, který je stavěl,/ chtěl vystavět obrys na nebi.“
Pavlína Kvita (nar. 1988 v Rožnově pod Radhoštěm) studovala v letech 2009–2015 Akademii výtvarných umění v Praze (sochařský ateliér J. Róny a L. Rittsteina; roku 2010 obdržela Ateliérovou cenu AVU; roku 2012 absolvovala stáž v Šalounově ateliéru hostujícího profesora na pražské AVU – N. Wermers, a v následujícím roce na HKU University of the Arts v Utrechtu. Zúčastnila se řady soutěží na sochařské realizace, např.: 2014, Sochy pro Prahu 3 (1. místo); 2016, socha pro Dolní Břežany (2. místo); 2016, sv. Jan Nepomucký pro město Nepomuk (2. místo); 2017, socha pro Nový Bor (2. cena); 2018, pomník obětem 1. sv. války v Klatovech (3. místo); 2018, pomník Adolfa Loose pro Brno (3. místo). Od roku 2010 proběhlo několik jejích samostatných výstav: Merzbau, Nová síň Národního divadla v Praze, 2010; Suburbia, Galerie PRÁM v Praze, 2015; Záznamy pohybů světa, Galerie 3. ETÁŽ v Rožnově pod Radhoštěm, 2016; Mnohonoh, Galerie PRÁM, 2017. Z účastí na společných výstavách jmenujme např.: Něco na oltáři, Trafo Gallery, 2011; Sochařská škola J. Róny, Malostranská beseda, Praha, 2011; BrAVUr maSOCHist, (A)VOID Gallery, Praha, 2011; Sculpture Now, Ministerstvo kultury, Praha, 2012; Envoy Paperwork, Tractieweg, Utrecht, 2013; Lienemann Prize, České centrum v Berlíně, 2014; Brno Art Open, 2015; Diplomati AVU, Veletržní palác NG, Praha, 2015; 4+4 dny v pohybu, Desfourský palác, Praha, 2015; Andante, České centrum v Miláně, 2015; Sochy ve Šmeralově vile, Olomouc, 2016; PRÁM, Stará čistírna odpadních vod, Praha, 2017; OSM, Trafo Gallery, 2018.
Petra Pešková (nar. 1988 v Uherském Hradišti) studovala v letech 2009–2015 Akademii výtvarných umění v Praze (sochařský ateliér J. Zeithammla; v letech 2011 a 2015 obdržela Ateliérovou cenu AVU); roku 2012 se dostala mezi finalisty německé Tennenloher Kunstförderpreis; v akademickém roce 2013–2014 absolvovala stáž na Akademie der Bildenden Künste v Mnichově. Roku 2014 vystavovala v pražské GAVU – Ticho po pěšině (společně s A. Velíškem); v roce 2015 proběhla její samostatná výstava Trychtýře v galerii Ústavu makromolekulární chemie AV ČR v Praze; v roce 2017 vytvořila instalaci pro konkrétní místo Uvnitř vně v pražské Karlově ulici a v galerii Výklady AXA se konala její výstava Krystalizace; roku 2018 proběhla její výstava v Mezinárodním muzeu keramiky AJG v Bechyni. Od roku 2004 jsou její práce četně zařazovány na společné výstavy, např.: Umění pomáhat, Uherské Hradiště – Veselí nad Moravou – Kroměříž, 2006; Sochy na parkovišti, Malostranské náměstí, Praha, 2014; Andante, České centrum Milán, 2015; Diplomanti AVU, Veletržní palác NG v Praze, 2015; Klášterní zahrada 2016, Galerie Dům v Broumově, 2016; No Goddes of Memory, MAGMA Contemporary Medium, Saint George, Rumunsko, 2016; Sochy Šmeralovy vily, Sv. Kopeček, Olomouc, 2016 nebo Krása & půvab (14 současných českých sochařek), Oblastní galerie Liberec, 2019. Zúčastnila se několika dřevosochařských sympozií v Německu (Markneukirchen, 2012; Forst, 2013) a Itálii (Baselga di Pine, 2013), je autorkou realizací „Trychtýře“ na vrch Vítkov v Praze (2014) a „Wir 2/My 2“ v německém Selbu (2017).
text: Iva Mladičová
