Pavla Sceranková, Daniel Vlček – Vládci světa

Společná výstava sochařky Pavly Scerankové a malíře Daniela Vlčka se vztahuje k člověku a jeho postavení ve světě. Každý z vystavujících vytváří jednu z vrstev, které pospolu nasvěcují antropocentrismus jako pochybný a destruktivní princip. Sceranková prezentuje figurativní objekty a Vlček abstraktní malby. Kontury člověka jako by se zde rozpíjely do nečitelnosti a měnily ve vlnění, které je součástí mnohem obsáhlejšího celku.  

Pavla Sceranková sochařství vnímá jako široké pole práce s trojrozměrnými díly. Výstupem tak nemusí být plastika nebo objekt, ale například fotografie či video, v němž se s objektem nějak nakládá. Sochou či objektem ale také může pouze iniciovat konkrétní lidskou činnost. Právě k této poloze tvorby se Sceranková dostala díky dlouhodobému zájmu o „mobily“ – sochařská díla s pohyblivou složkou. Ze široké škály přístupů ke kinetické složce uměleckých děl se přitom přimyká k těm, jejichž pohyb závisí na interakci s lidmi. Dvojice nových soch, vytvořených pro Pekelné sáně, je právě tohoto druhu. Jejich podoba vzešla z autorčina vnitřního znepokojení z měnící se geopolitické situace v různých částech planety. Jejich rozkolébáním jako bychom se sami stávali hybateli procesů ve stále nestabilnějším a nebezpečnějším světě.       

Na počátku malířské tvorby Daniela Vlčka stála jeho zkušenost s hudbou a zvukem. Své zaujetí pro šíření akustických vln transponoval do obrazů jako vrstvení opakujících se kruhů. Našel si i neobvyklý, ale příhodný malířský nástroj, jímž barvu přenáší na plátno – klasické vinylové hudební desky. Postupem času se však Vlčův zájem obohacoval o další oblasti, v nichž vlny a jejich vzájemné interakce sehrávají roli. Jeho obrazy jsou volně inspirovány principy, které se vyskytují v živé i neživé přírodě, a zároveň čím dál více i autonomními „optickými událostmi“, které vyplývají z přímé interakce mezi kružnicemi překrývajícími se v ploše obrazu. Jako by každá Vlčkova malba byla jednou Petriho miskou, v níž jsou nastaveny základní podmínky experimentu, který malíř provádí a moderuje. Nové Vlčkovy obrazy jsou přitom spontánnější, než tomu bývalo dříve. Stojí sice nadále na základním geometrickém rozvrhu, nicméně vrstvení kružnic je méně dané a předvídatelné. Jako by Vlček dopředu přijal, že nemůže přesně vědět, co v malbě nastane. 

Ve vzájemném spojení jsou Vlčkovy malby abstraktní paralelou interakcí a kyvadlových pohybů, které se dějí se sochami Pavly Scerankové. Také ty lze do jisté míry předvídat (a dokonce matematicky vyjádřit), plně se ale na tyto předpoklady spolehnout nelze. Záleží přeci na hybatelích. Výstava Vládci světa se tak ve své hlubší vrstvě dotýká i této nepředvídatelnosti, která svět a naše konání v něm charakterizuje, i když si jako lidé často myslíme opak.