Pavel Šmíd – Nevěsta v červeném domě

Ke znovuotevření Výstavní síně v Divadle Karla Pippicha v Chrudimi po mezidobí a koronavirové pauze jsme připravili výstavu Pavla Šmída, pražského malíře spojeného s proslulou ostravskou uměleckou scénou. Pavel Šmíd (*1964, Krnov) vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění v malířském ateliéru Jiřího Sopka. Byl zakládajícím členem ostravské umělecké skupiny Přirození. Vždy mu bylo blízké divadlo, spolupracoval například se Ctiborem Turbou a jeho souborem Alfréd ve dvoře, vytvořil scénografii k opeře Příhody Lišky Bystroušky pro Národní divadlo. Obrazy Pavla Šmída jsme v poslední době mohli vidět v prestižních soukromých galeriích (O poslušnosti, Galerie Pecka, Umělec na hrazdě, Galerie Peron) a také v Topičově salonu (Nečekané setkání). 

Malíř Pavel Šmíd přemýšlí nad okamžiky, které se v lidském společenství objevují a opakují, pátrá v nich po tom, co utváří jednotlivce a tím i lidstvo jako celek. K malbě využívá fotografie, protože jsou zvláštním druhem zrcadla každého člověka a zároveň společenským obřadem. Rituály, jež fotografie zachycuje (nebo iniciuje), vystihují cosi univerzálního v našich životech. Malba je zcela jiné médium, od fotografie se liší v mnoha směrech. Jistá náhodnost černobílých momentek z rodinného alba se malířskou cestou stává vibrující otázkou: Kdo jsme, odkud jsme přišli a kam kráčíme…?

O tom, co ho zajímá na malbě, Pavel Šmíd říká: “Nepovažuju malbu a obraz za součást jakéhokoliv kultu. Je to jeden z nejstarších prostředků komunikace a sdělení mimo jazyk a přesto, že není navázán na jazyk, dokáže být srozumitelný napříč epochami, náboženstvími, kulturami.”

Chrudimskou výstavou se prolínají tři hlavní okruhy autorovy tvorby posledních let, jež spolu souvisí: Rodinné album, Věk nevinnosti a Poslušnost. Malíř je portrétistou dějin, zkoumá dětství, minulost, touhu jedince někam patřit, být přijat, zkoumá sklony člověka ke konformismu. Paralely můžeme hledat v neoexpresivní malbě německé a britské školy, u Gerharda Richtera, Neo Raucha, Francise Bacona. Kompozice, figury, výjevy na obrazech Pavla Šmída mají zároveň blízko k akademismu 19. a počátku 20. století. Akty, koupání, zahrady, to všechno jsou situace příznačné pro obrazy klasiků Maxe Švabinského, Jakuba Obrovského nebo Vojtěcha Hynaise.

Převážně monumentální obrazy malované olejem z posledních dvou let představují dílo pozoruhodné formálně, malířskou perfekcí a zároveň obdařené obsahem, který dokáže promlouvat ke každému divákovi. Každý máme ve svém albu podobné situace, nad nimiž můžeme dodatečně přemýšlet – Jak jsem se ocitl v této situaci? Je poslušnost ctností?

Martina Vítková