Švýcarský architekt Peter Zumthor ve své knize Promýšlet architekturu připomíná, že navzdory nepřehlednosti projevu postmoderního světa, kdy podstatné zůstává ve skrytosti, existují „opravdové“ věci: „jsou tím, čím jsou, nenesou žádná umělá poselství, jejich přítomná existence je samozřejmostí.“ Vnímá v nich zvláštní sílu – „člověk se jen musí dostatečně dlouho dívat, aby ji uviděl.“ „Opravdovými“ věcmi míní např. vodu, sluneční světlo, krajinu, člověkem vytvořené stroje, nářadí. Nabízí se představa, že by do podobné kategorie mohly náležet i některé sochy.

  

Zaměřme se proto na význam prostorového prožitku, neboť prostor není předmět, ale médium: „náleží do oboru toho, co zjevuje, a nikoli toho, co je zjevováno“. Prostor je v akci s procesem jevení věci: „Ona prožívaná dimenze prostoru, kterou nelze principiálně zobrazit a která stojí u základu zjevování věcí, je hloubka.“ Je možné proniknout k věci o sobě, v díle rozpoznáním skutečnosti ukazování „přítomnosti nepřítomného“. Uvést text k pracím Pavla Hoška komentářem architekta-minimalisty bylo záměrné, neboť Pavel Hošek se narodil ve Zlíně a kubická architektura se zapsala zřetelně do jeho sochařského tvarosloví. Zájem o elementární formy a tematizace prostoru jsou v jeho tvorbě zásadní.

  

Připomeňme na tomto místě ještě Newtonův pojem Sensorium Dei, původně označující prostor jako nástroj, jímž Bůh vnímá svět. Figuruje totiž v názvu publikace věnované obecnému zamyšlení nad vztahem mezi člověkem, prostorem a transcendencí, kde v úvodu Jan Vybíral připomíná, že „díky zakoušení zvláštního prostoru může člověk zažít epifanii posvátna, manifestaci transcendence, může se mu ukázat smysl jeho existence“. Je ovšem třeba „aktivní účast člověka, který se v daném prostoru podílí na události setkání s posvátným (transcendentním) svým nasloucháním, vnímáním, pozorností, imaginací, svojí tvořivou otevřeností.“

  

Pavel Hošek svými pracemi vybízí k vědomému zakoušení prostoru, kreativně napovídá nové vizuální souvislosti daného místa. Často za hlavní výrazový prostředek používá linii, jež vytváří kresbu v prostoru, naznačující sestavu vzájemných ploch a objemů. Linie může mít charakter živosti náhodně nalezeného prvku, nebo konceptu geometrické přesnosti, vesměs ale máme dojem, jako by nesla svěžest rychlého záznamu, prvotní kresby. Pavel Hošek ve svých pracích často ruší zažitou představu o existenci hranice mezi vnitřním a vnějším, zprostředkovává vjemy z procesu odhmotnění. Diváka přiměje ke koncentraci, vědomí prožitku. Nejen témata, ale i způsob, jakým obecně zachází s hmotou a prostorem, významově koexistují se světelnými dispozicemi interiéru Galerie Dům velmi podpůrně.

  

Pavel Hošek (*1976) studoval v letech 1995–2001 na Akademii výtvarných umění v Praze (sochařský ateliér J. Zeithammla); roku 1999 absolvoval stáž na Staatliche Akademie der Bildenden Künste (ateliér S. Balkenhola) v Karlsruhe. Získal ocenění za návrhy revitalizace Gahurova prospektu ve Zlíně, 2011; památníku Jana Kašpara v Pardubicích, 2013; a pomníku Václava Dolejška v Praze, 2016. Je spoluautorem návrhu revitalizace návsi v Želechovicích u Zlína, 2014; autorem betonového reliéfu Jedna nula pro Polyfunkční dům ve Zlíně – Zarámí, 2017; a realizace Basketbalový koš – 125 let od prvního utkání v košíkové, Vysoké Mýto, 2022. Výběr ze samostatných výstav: Tělo a prostor, Dům umění v Českých Budějovicích, 2006; Střet, Kabinet T. Zlín, 2014; Stereo (společně s J. Kudělou), Galerie Dukla, Ostrava-Poruba, 2022; Za čárou (společně s M. Hoškovou), Městská galerie, Vysoké Mýto; roku 2015 vytvořil site-specific instalaci pro benediktinský klášter v Broumově. Zúčastnil se všech výstav sochařského seskupení Socha 2. V roce 2021 byl zastoupen na výstavě ve veřejném prostoru Místa ‘21 – Sochy pro Zbraslav a v loňském roce na Festivalu m3 – Mezi meziprostory. Od roku 2008 vyučuje na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice. 

  

kurátorka: Iva Mladičová