Patrik Pelikán – Protostěna
Vjem prostorové situace modelované stěnou ve vzájemnosti s původní architekturou místa a reflexe jejího realizování, to jsou viditelné významové záměry současné výstavy. Tematizace stěny rozhodně není v pracích Patrika Pelikána výjimečná záležitost. Často figuruje jako zdroj k prostorovému akcentování stávajících architektonických dispozic, často je ponechána i v roli plochy-roviny. Ať již jde o zviditelnění nemateriální přítomnosti působení funkčního objektu, pojetí stěny jako plochy pro pohled nebo naopak reakce na nemožnost s fyzickou realitou stěny přímo pracovat, o invenční nesamozřejmé interpretování architektonického prvku, či zhmotnění mentálního pohybu prostorem. I když v několika jiných případech může jít o intervence v exteriéru města, opět je hlavním námětem stěna. Ať již protihluková, fasáda výměníkové stanice nebo zídky v blízkosti stanice metra.
Prostřednictvím plastické plochy – stěny – vytváří nyní Patrik Pelikán konkrétní stavy prostoru pro smyslové i mentální prožití. Reaguje na stávající situace, kopíruje, přepisuje, tvoří paralelní realitu. Nabízí možnost zakoušení a zvědomování bazálních pohybových stavů při procházení vytvořeným prostředím, vzájemností bezprostředního okolí. Nabízí možnosti zakoušet psychické obsahy vlastní tělesnosti, které přirozeně čteme i v samotné architektuře. Významy nese i hliněná omítka – plasticita plochy, textura povrchu, použité pigmenty. Podporují dojem živosti povrchu i prostoru samotného. Současné site-specific instalace zviditelňují esence zvolených prostorů. V pracích Patrika Pelikána obecně ale nejde jen o ponoření se do smyslového vjemu, spíše tu zaznívá vědomí existence umění posthistorické povahy, tedy umění, které pokračuje po vlastním sebe-uvědomění. Impulsem k formulování takového „umění po konci umění“ bylo převzetí formy z běžného života, přičemž „koncem umění“ je míněn konec uvažování o umění historickým způsobem. Znamenalo to mj. obrátit se od smyslové zkušenosti k myšlení, k filozofii. Ke skutečnosti znovu-uvažování o podstatě umění, hledání jeho transhistorické podstaty vyjevující se skrze dějiny.
Situace 1: Pás klenby. Akustický efekt. Částečný průhled. Stěna-paraván. Matná hmota. Eliminování referenčních bodů. Dojem „propadání se“. Iniciační prožitek. Situace 2: Obsáhnutí klenbou. Kameny, spáry. Vstup do vnitřního prostoru. Přiznanost reality stěny. Situace 3: Snížená podlaha. Postranní podélné panely. Směr průchodu. Realita hmoty. Situace 4: Zvýšená podlaha. Přiblížení klenby. Průnik světla. Nemožnost průchodu. Naklonění. Hrudní koš. Archetypální architektonické situace. Konstituce lidského těla.
Patrik Pelikán se v konceptech těchto prací přirozeně setkává s úvahami Petra Rezka o protoarchitektuře, neboť ten ji předkládá jako možnost zvědomovat si mentální meziprostory v zavedené architektonické terminologii: „ani důmyslně nevynalézá, ani nepřijímá dary zvnějšku, nýbrž odhaluje to, co již máme“, „vidí své poslání v prostředkující roli mezi prazkušeností (již ovšem nejednou musí odkrýt v nánosech, které ji zasouvají do skrytu před každým pohledem) a vybudovanými obyvatelnými prostorami“, „je ve svém počínání odkázána na používání jazyka, musí odhalovat souvislosti, tedy odkrývat jistý druh logiky, logiky zkušenosti a logiky chování,“ je „teorií prvotního počínání a porozumění, z něhož teprve architektura může vzniknout“. Pozornost věnuje především „protorovině zad“, tedy v protoarchitektuře „protostěně“ jako „základní události hmatové zkušenosti“. Zatímco výraz „protorovina“ dle něho vede ke geometrické ploše, protostěna, „vede ke stěně jako k přehradě a zábraně v lidském světě, neřídící se v zásadě geometrickými principy.“ V protostěně spatřuje „odkaz k počátku světa“.
Vrátíme-li se k současným site-specific instalacím, můžeme zjednodušeně říci, že Patrika Pelikána zajímá protoumění, jdeme-li směrem od práce k umění, nebo protopráce, jdeme-li směrem opačným. Pohybujeme se v architektuře, kde lze skrze stavební prvky číst na historické linii souslednost stylových proměn, můžeme si proto takovou oboustrannost dovolit. V prostoru jsou totiž přítomny jak vrstvy stavebních prací, tak uměleckých stylů. Součástí konceptu výstavy jsou i autorovy deníky mapující provázanost tvůrčích konceptů a reality probíhajících dějů. Finální výsledek tak není zviditelňován na základě neviditelné přípravy. Jde o skutečnou realizaci přesahu.
Patrik Pelikán (*1987) studoval v letech 2010–2016 na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér kresby, Jitka Svobodová, Jiří Petrbok; Ateliér grafiky II, Vladimír Kokolia), kde od roku 2023 pokračuje v doktorském studiu. Výběr ze samostatných výstav: Penetrace, Galerie 35m2, Praha, 2013; Průvlek, Galerie Containall, Praha, 2014; Pasti (společně s Eliškou Sokolovou), Galerie Sam83, Česká Bříza, 2016; K rozebrání, Galerie Havelka, Praha, 2016; Záklop, Dominikánská 8, Praha, 2017; Skluz, Galerie Mimochodem, Praha, 2018; Spád, Galerie Na shledanou, Volyně, 2018; Metráž (společně s Jiřím Baštýřem), Synagoga Žatec, 2018; Schodek, Galerie Pro arte, Praha, 2019; Napříč, Kabinet T., Zlín, 2021; Protostěna, Kralova vila, Prachatice, 2021; Kryt, Galerie Ferdinanda Baumanna, Praha, 2022; Dovnitř, Galerie PAF, Olomouc, 2022. Je členem hudebních uskupení z okruhu vydavatelství KLaNGundKRaCH.
kurátorka: Iva Mladičová
