Paměť ve filmu, nebo film v paměti?

Film se v posledních desetiletích stal klíčovým médiem kolektivně sdíleného
vzpomínání. Objevily se dokonce hrané filmy a seriály, které nenabízejí pouze obrazy
minulosti, ale inscenují samotnou vzpomínkovou praxi (Hřebejkův snímek Kawasakiho
růže či seriál ČT Vyprávěj). Ukazují nám, jak vzpomínáme. Jaký má ovšem tato filmová
a televizní paměť charakter? Vystačíme při analýze provozu kulturní paměti s
obsahovou analýzou těchto “paměťových” filmů, nebo musíme zohlednit i specifickou
rétoriku samotného zprostředkujícího média? Dynamiku kulturní paměti lze dobře
ilustrovat na filmových obrazech tzv. normalizace, z nichž zřetelně vystupují
zvláštnosti filmově zprostředkovaného vzpomínání.