Privilegovanost zraku před ostatními smyslovými modalitami v evropské kultuře měla a má své důsledky v podobě hegemonie vizuální kultury, která postupně vytlačuje na okraj základní lidskou potřebu pojmového osvojování si světa. V této souvislosti je třeba si klást otázku, v jakém smyslu je fotografie obrazem a nakolik můžeme přijmout tvrzení, že fotografie jako produkt teoretického myšlení se od ostatních typů obrazu liší tím, že v sobě latentně obsahuje pojmovou stopu svého vzniku. Text na rozdíl od obrazu rozvíjí schopnost abstrakce a pojmového myšlení, avšak přisoudíme-li fotografii pozici mezi obrazem a textem, můžeme jí chápat jako prostředek osvobození od jednostrannosti obrazů.
PhDr. Michal Janata studoval historii na FF UK. Je autorem knih Nesamozřejmost vědy a techniky (2013), Ustavující průběžnost čar (2014), Vědět viděním. Fotografie jako rozhodnutí (2015), Velkoměsta v 19. a 20. století. Urbanistické strategie v komparativní perspektivě (2016) a Léthé a Mnémosyné. Budoucnost paměti a minulost zapomnění (2017).