Ondřej Roubík / Možnost ovce
Možnost ovce
Je to už nějaká doba, co jsem se procházel takhle jednou dopoledne po Hackney a díval se do hlučného stáda míjejících se existencí všemožných tváří, národů a hlasů. Tvarů postav, jejich pohybů a gest. A když jsem se pak na chvíli zastavil a zasoustředil, zaslechl i mlčení, jenž se z ničeho nic odvážně prodralo barevným hukotem k mým uším, skrze uši do mysli a odtamtud do následného mezi hovoru s tím, kdo zrovna procházel kolem a všiml si mne. Možná to bylo tím, že jsem jako jediný uprostřed toho davu stál a díval se před sebe a nejspíš jsem vypadal divně, protože v tuhle dobu se na Mare street nikdo nezastavuje a nekouká zamyšleně před sebe. Nicméně ten někdo se na mě zadíval, zvláštníma očima, a aniž bych dal tušit jakýkoliv náznak toho, že bych se snad rád začal bavit, promluvil na mě:
,,How´s it going?“
Jako Richard Dreyfuss, při blízkých setkáních třetího druhu, jsem stál omámený beze slov a hleděl na bytost přede mnou. Tak pronikavé oči jsem ještě nikdy neviděl. Ty oči byly transparentní a jejich průsvitnost jakoby otevírala tunel rovnou do duše. Byly to oči bez pigmentu. Růžové jako tradiční cukrová vata. Přede mnou stál vysoký muž, černoch, ovšem s bílou pokožkou na tváři a rukou. Černoch albín. Bytost třetího druhu v širém okolí. Obětní ovce, jenž by šla v kraji svého přirozeného prostředí rovnou na porážku, neb se tvrdí, že její končetiny přinášejí bohatství a úrodu. Nyní stál ale tady, daleko od nebezpečí. A byl obyčejně neobyčejným chodcem, držícím v ruce tašku Tesco ( zřejmě šel z nákupu) a právě stojící přede mnou, s otázkou How´s it going. Zahalen šusťákovou bundou až ke krku, protože příliš světla albíny bolí.
Během pár vteřin jsem si uvědomil, že je asi trochu trapné na něj tak civět a mlčet a tak sem též promluvil: ,,I´m fine. Thanks. How about you?“ On se usmál. Zuby bílé stejně jako jeho pleť. ,,Yeh, yeh, I´m well, where you going?“ Usmál jsem se na něj taky . Byl příliš sympatický a zajímavý na to, abych se bál pokračovat. Školu jsem měl až za dvě hodiny a tak jsem řekl popravdě: ,,I´m going to school, by walk…it´s nice day.“ On se opět usmál, tentokrát hlasitěji. ,,Yeh, yeh, it is! Where you study?“ ,, At Shoreditch, art school…the Prince´s drawing school…“ zvedl jsem obočí, zda-li ví. Zakroutil usměvavě hlavou, že neví. Nevím proč, ale myslel jsem si v tu chvíli, že mi navrhne, jestli by nemohl jít třeba kousek se mnou a dělat mi společnost. Ale nenavrhl a mě najednou v břiše zaplápolal malinký plamínek…nevím, jestli zklamání, smutku, či co to bylo, ale pocit, že rozhovor rychle končí a už se neuvidíme. On se na mě ale přátelsky usmíval a pak řekl jen: ,, So, maybe sometimes, I´ll see your exhibition somewhere…have a good luck, man!“ a jeho hluboký hlas rozesmál mý srdce. ,,Maybe, have a nice day!“ zasmál jsem se na rozloučenou. Pak zmizel v lidu, čekajícího na zastávce autobusu kousek opodál.
O tři hodiny později už jsem stál u stojanu ve škole. Přede mnou model. Jako každý den, někdo jiný. Jiná tvář, jiné tělo…jiné mlčení. Už stý model, který kreslím…ale žádný z nich ve tváři tunel do duše. Zkouším to každý den. A nemohu přestat myslet na bílou ovci, tolik jedinečnou z celého toho stáda světa.
Teprve po roce mi dojde, že kreslit ty nejvzácnější ovce už není třeba…ty mají jen být, objevit se jednou za čas a své kouzlo šetřit na jiné zázraky. Jsou totiž jiné možnosti, kde je třeba stále a znovu hledat.
Ondřej Roubík
