Mezi malířskými zobrazeními zaujímají zvláštní pozici obrazy s náměty uměleckých děl. Ta na rozdíl od běžných předmětů představují otevřené pole významů a interpretací, jež se přenášejí i do nového obrazu, který zase zpětně ovlivňuje čtení obrazu původního, takže mezi oběma vzniká síť vzájemných vztahů. Princip „obrazu v obraze“ se objevuje už ve středověku a jeho význam stoupá během renesance, kdy se malířství etablovalo jako autonomní disciplína, jež si určovala vlastní předmět zájmu už mimo náboženskou sféru.

 

Malba, která se emancipovala ze své podřízené role, začala být pojímána jako intelektuální aktivita schopná uspokojovat požadavky vzdělaných objednavatelů. Jako taková se tedy nemohla vyhnout reflexi sebe sama – například tématům spojeným se vznikem obrazu (autoportrét, ateliér umělce), s jeho „druhým životem“ (sbírky a galerie, obraz v dobovém interiéru) nebo se zkoumáním hranic iluzivního zobrazení (trompe l’oeil). Díky výše zmíněným procesům „sebeuvědomování obrazu jako média“ se tehdy zrodilo umění v podobě, jak ho známe dnes.

 

Do dnešní doby přežil i princip „obrazu v obraze“, jež zajímavým způsobem odráží proměny výtvarné kultury. Tou nejzásadnější byl nástup technického obrazu, tedy fotografie, fotoreprodukce a posléze také digitálních médií. Technický obraz sice malbu nenahradil, ovšem podařilo se mu zcela ovládnout naše vizuální pole. Právě zkoumání principu „obrazu v obraze“ nám může ukázat, zda a jakým způsobem současní umělci dokáží spojovat tradici svého oboru s požadavkem na adekvátní uchopení své doby soudobými prostředky, tedy kontinuitu s aktualitou.