Obraz a slovo v českém výtvarném umění 60. let

Výstavou provází její autorka Alena Pomajzlová.

Výstava se zaměřuje na ty projevy českého výtvarného umění šedesátých let, které se programově věnují vztahu obrazu a slova. Problematika tohoto vztahu navazovala na sílící projevy namířené proti modernistické „čistotě“ uměleckých druhů, na druhé straně reagovala na vyprázdněnost jazyka, u nás ještě posílenou oficiální rétorikou. Vědomí falešných významů slov, zprofanovaného jazyka oficiální sféry přivedlo řadu autorů k úvahám o relativnosti spojení slova a toho, co označuje.

Kromě toho tvůrci navazovali na futuristická osvobozená slova, dadaismus, ruskou zaumnou poesii i na domácí meziválečnou avantgardu. Jedním z cílů bylo rozbití smyslu sdělení, a to jak v poesii a literatuře (Jiří Kolář, Věra Linhartová, Václav Havel aj.), tak ve výtvarném umění.

Na výstavě jsou představeny ukázky asémického psaní, u něhož byl význam nečitelný a dominovala vizuální stránka (cvokogramy Jiřího Koláře, dekrety Jiřího Balcara). Asémické psaní se úzce propojuje s gestickou malbou (např. Jan Kotík). Souvisí s tím i vytváření různých nových abeced, výtvarného psaní a partitur (Jiří Kolář, Ladislav Novák, Milan Grygar), které souvisí i s hledáním nového řádu (Běla Kolářová, Václav Boštík). Jinde se původní smysl textu rozbíjí pomocí koláže, různých deformací a destrukcí (Jiří Kolář, J. H. Kocman) nebo se význam slova zpochybňuje protikladem viděného a napsaného (Jiří Valoch, Dalibor Chatrný).

Tyto okruhy na výstavě doplňují nejvýznamnější ukázky vizuální poesie (Bohumila Grögrová a Josef Hiršal).