16. 12. 2011  - 1. 1. 2012 

Výstavy

etc. galerie

Sarajevská 16, 120 00 Praha 2

čt–ne 15–20 h

+420 737 061 828 mail.etcgalerie@gmail.com http://www.etcgalerie.cz/cs

etc. galerie uvádí první díl zápisků hyperthymestického RK z vysílání Emily Verly Bovino.

O VÝZNAMU POSMRTNÉHO GESTA

FINIS ORIGINE PENDET.
V padesátých letech 20. století byla smrt fenoménem účasti. V roce 1956 se thanatologické symposium pokusilo o studium smrti, umírání a ztráty blízkého člověka vzbudit zájem veřejnosti a podnítit zkoumání problému smrti a jejím vztahu k chování.

O sto let později se postoj ke smrti radikálně proměnil, smrt se změnila v performance. Společná účast na smrti, reklamě, vládě, podniku a pedagogice představovaly symptomatické projevy nové liberálně-demokratické vnímavosti poválečných občanů-konzumentů. Smrt jako performance oproti tomu oslovila podnikatele informačního věku, posedlých informacemi o sobě.

Hyperthymestický RK je fiktivní postavou. Narodil se uprostřed této změny, někdy mezi Sino-britským společným prohlášením a vyhoštěním Italů z Libye. Narodil se rodičům vyšší střední třídy, kteří sami pocházeli z dělnických poměrů, trpěl přemírou vzdělání, které nepříslušelo jeho vrstvě. Několik let se zabýval znalostní ekonomií v roli nízko postaveného úředníka v soukromém sektoru. Poté se začal toulat jako sám sebe analyzující pokusný králík a dodavatel mozkových vzorků. Úloha umění ve společnosti se v předchozích generací vyčerpala, přesto se RK rozhodl vystupovat jako „umělec“. Komediantské gesto bylo pro něj nejblíž tomu skutečně náboženskému. V přetechnologizovaném světě, který uctíval tvůrčí vůdčí osobnosti a jejich všudypřítomné sociální sítě, umělecká praxe (tak říkali v té době umění) zastarala a brzy ji nahradilo utilitární „estetické poradenství“.

Když se RK blížil sedmdesátce, začal plánovat svou vlastní smrt. Rozhodl se pro euthanázii, protože tak mohl darovat svůj hyperthymestický mozek Mozkové observatoři v lepším stavu. Pokud byl mozek slavného Henryho Molaisona, jenž trpěl amnézií, tím výsostným moderním mozkem, jemu nadřazená autobiografická paměť učinila z RK nejreprezentativnější případovou studii raného dvacátého prvního století.

Mozková observatoř, kam RK chtěl dodat svůj mozek, nebyla žádným skladem konzervující historický materiál nebo katalogizujícím pracovištěm klinického výzkumu na způsob mozkových bank či archivů. Šlo tu místo toho o zachování a uchování jak fyzické materiality tak abstraktního obsahu darovaných mozků pro blaho budoucích ctihodných zájemců. Ve dvacátém prvním století určovala budoucnost přítomnost a stala se neomezenou. Mozek v observatoři musel být proto uchován spolu s příběhy, předměty a fotografiemi.

Mozek „na pozorování“, uskladněný v systému mrtvolných scanů a osobních artefaktů, vůbec není mozkem naloženým ve sklenici, ale sérií mikrotomových dílků na sklíčkách. Digitalizací a scanováním vznikne třírozměrný model a digitální mozková fosílie je pak zvěčněna na internetu. Někde v ne příliš vzdálené budoucnosti umožní vývoj informační technologie jednotlivci nesmrtelnost.

První díl zápisků virtuální postavy RK je scénografickým internetovým dramatem, v němž se RK seznamuje s tajemným budoucím uživatelem mozkové knihovny, jakýmsi podivným dvojníkem. Uživatel telepaticky krouží radiovou krajinou údolí Sorrento, kde se mu podařilo lokalizovat Mozkovou observatoř pomocí zdokonaleného mozkovo-počítačového rozhraní. Jeho zápisky doplňuje projekce 16-mm stopáže filmové krajiny, což je zatím neukončený projekt. Film vznikl ve spolupráci s umělkyní Christinou C. Nguyen.


Emily Verla Bovino (nar. 1980) je autorkou fiktivní postavy hyperthymestického RK a zprostředkovatelkou setkání RK s okolním světem. Její projekt je epickým scénografickým radio dramatem o krajinách příběhů, s nimiž se virtuální identita RK potkává v průběhu svého života, a to od pozdních devadesátých let až do poloviny padesátých let jednadvacátého století. Umělecký výzkum, který projektu předcházel, zahrnuje pracovní sérii nazvanou „Co bychom měli dělat s našimi mozky“. Je to reakce na knihu Catherine Malabou „Co bychom měli dělat s našimi mozky“. Zahrnuje články, koncepty, časové osy, neformální rozhovory, přednášky a přednáškové performance, jež čerpají z dějin umění a vývoje v neurovědě a usilují osvětlit význam v jeho obyčejnosti. 

Emily Verla Bovino v současné době vede svůj výzkum v texaském městě Marfa a pracuje na doktorátu z dějin umění, teorie, kritiky a praxe na Katedře vizuálního umění Kalifornské univerzity, kterou založil umělec Allan Kaprow. Její texty se objevily v Artforum.com, Frieze a Art Papers. První díl zápisků RK se vysílal online při příležitosti konání festivalu &Now 2011. Emily Verla Bovino byla rezidentkou FUTURY v roce 2010 na doporučení Viafarini v Miláně.



Emily
Verla Bovino: What We Should Do With Our Brain

Emily
Verla Bovino je americká umělkyně italsko-polského původu, jejíž
práci lze zařadit do proudu současných konceptuálních tendencí.
Pohybuje se na hranici mezi vizuálním uměním a přesahy do vědou
zatížených problémů. Určujícím tématem je zpravidla vlastní
přenos informací na diváka, nebo naopak přimění k jeho
participaci a vlastní interpretaci podle daných pravidel. Verla
Bovino vytváří své umělecké výstupy na základě erudice
(profiluje se i teoreticky a má mj. jak umělecké tak
antropologické vzdělání), kterou vnímá jako výsledek
technologického jazyka. USA, kde nyní působí v jihozápadní
oblasti, jsou známy jako kolébka a kotel technologických výzkumů
a experimentů všeho druhu. Emily Verla Bovino pracuje například
s referencemi technologie na základě vizuálního procházení
institucemi, jejich laboratorním životem. Současně se vše
odehrává v simulovaném snímání rozlehlé krajiny
amerického jihozápadu, jehož ozvěny lze zaslechnout při naladění
příslušné frekvence zvenčí etc. galerie. Šumy, ruchy, radiové
plynutí jazyka, který je remixem meteorologických komentářů,
téměř souřadnicového mapování krajinných změn. Jsou slyšet
instrukce GPS navigátora, vědecká prohlášení neurochirurga jsou
střídána filosoficko-sociálními tezemi nebo hudedbími
fragmenty. Střídá se příkaz k naslouchání s příkazem k
mluvení atd. V jakékoliv chvíli, kdy se participující divák
naladí na určenou frekvenci, nepřichází o žádnou část
příběhu. Narativita je zde předložena fragmentárně. Celek je
takřka poetický, i přes zdánlivou analytičnost. Kombinace
zmíněného vysílání s projekcí, na které spolupracovala
autorka s Christinou C. Nguyen, vytváří pocitovou paralelu. Obraz
projekce je plynulým i strnulým pohybem kamery skrze laboratorní
prostor. Jsou odebírány vzorky blíže neurčené hmoty. Téma
zdánlivě utajeného světa je propojeno s vysíláním, které
nabízí volné interpretační pole. Lze za tím hledat možnost
šifrování, ale i zcela prostý remix, který má blízko k mnoha
současným hudebním projektům. Binární vztah zvukového obsahu
jako horní průhledné vrstvy obrazové asociace se nabízí zcela
nenásilně. Odkazy k samotnému myšlení jsou nastavovány
třeba přes neurochirurgův hlas a některé záběry projekce opět
ukazují na výzkum oraganických částí mysli. Konečný výklad
jejich případného logického spojení tak může náležet
nám-divákům.

Radim Langer