Néphéli Barbas & Martin Herold – Ghost Walk

Srdečně Vás zveme na vernisáž výstavy Ghost Walk prámových umělců Néphéli Barbas a Martina Herolda.

Architektonické a urbánní prostředí, které nám výstava předkládá, lze vnímat jako negativní formu, jako dutý portrét postav, které se v něm pohybují. Toulají a vznášejí se, nebo jen stále dokola opakují tytéž postoje a gesta. Obraz duchů bloumajících městem by bylo možné zaměnit za představu automatizovaných bytostí, které znovu a znovu prožívají tytéž situace v tomtéž prostředí, aniž by si uvědomovaly plynutí času, aniž by vnímaly prach, který jako samet přikrývá původní lesk věcí a trhliny, které mění domy v ruiny.

Tito duchové, či automaty, neznají nostalgii, protože věčně prožívají přítomný okamžik. Ale kdo ví, možná se v srdci korodujícího mechanismu těchto bytostí stále nacházejí vzpomínky. Kdo ví, mají-li duchové dobrou paměť? Chůze duchů je nakonec jistým nenuceným postojem někoho, kdo prostupuje mezi minulostí a přítomností, aniž by trpěl sžíravými touhami živých, aniž by spěchal. Postavy obývající toto místo se nakonec stávají jeho součástí, sdílejí jeho materialitu. Světlo na ně dopadá stejně jako na kámen, zvuk se od nich odráží obdobně jako od kovu či od skla oken a dveří.

Samotná městská krajina se stává přízračnou. Výjevy zachycené na vystavených kresbách a obrazech se zdají být realistickými záznamy konkrétních okamžiků, spíše jde ale o doklad pohybu zmíněných duchů městem. Jejich přítomnost je jako přízračná ozvěna různých vzpomínek na toto putování. Když Martin maluje modernistický vchod, Néphéli si vybírá jeden z jeho detailů a znovu jej začleňuje do fyzického prostoru galerie. Přechod z dvojrozměrného do trojrozměrného světa nezůstává pro strohé vchodové osvětlení bez následků: dochází k určitému baroknímu posunu, jako by jí prizma paměti dodalo novou, vlnící se vitalitu.

Toto prizma paměti je důležitým principem v praxi obou autorů. Městské prostředí, soužití a střet různých žánrů a epoch, s nimiž se člověk při chůzi městem setkává, se do jisté míry podobá typologii paměti samotné. Nadpřirozený střet budovy ve stylu art deco a románského kostela na místě, kde by to člověk neočekával, se trochu podobá oživení vzpomínky. Imaginární procházky Martina a Néphéli umožňují komutativnost mezi minulostí a přítomností a současně opouštějí lineární chápání času. Výstava by měla být, v ideálním případě, procházkou, v níž se divák na okamžik stane touto přízračnou přítomností.