Někdy na AVU: Markéta Vaňková

Poslední výstavu měla Markéta Vaňková v roce 2016 v Plato Ostrava. Jedna
z nejradikálnějších současných českých umělkyň zde demonstrovala
neobyčejné rozpětí své tvorby. Vedle abstraktních a figurálních maleb se
totiž zabývá i kresbou, tvorbou objektů, ready-mades, ale i videí a
akcí. K pochopení jejího díla se musíme vrátit do devadesátých let 20.
století, kdy Vaňková studovala na Akademii, nejdříve v Ateliéru
intermediální tvorby Milana Knížáka, poté v nově vzniklém Ateliéru
malířství zaměřeném na aktuální tendence Jiřího Davida a Ateliéru
malířství Vladimíra Skrepla. Během svého studia v letech 1992 až 1999
získala zkušenosti i v Ateliéru sochařství Jindřicha Zeithammla a
Ateliéru nových médií Michaela Bielického.
V novém miléniu se Vaňková přestěhovala na Sicílii, kde dodnes žije a
tvoří. V relativní izolaci ostrovního života se věnuje s menší či větší
intenzitou malbě a tvorbě objektů.
Pod názvem Reality z venkova se Vaňková na AVU rozhodla představit
cyklus maleb Garage I−IV z let 2011 a 2012. Jak název napovídá, na
obrazech jsou zachycena garážová zátiší, která na Sicílii mají
specifický ráz. Tzv. campagna, dům s pozemkem, na němž se pěstují
olivovníky nebo mandloně, patří k místnímu stylu života. Nejde ale o
venkovskou sicilskou romantiku, ale o břitký komentář k realitě, jak ji
Vaňková žije a prožívá. Obrazy doplňuje série objektů vyrobených z
nejrůznějších předmětů opracovaných mořem. Už jejich názvy Drak – Den u
moře, Hladit břicho, Řetězová Madona ve skalách a její myšlenky nebo
Pythagorova platonická láska nám připomenou Vaňkovou, kterou si
pamatujeme: brutální a zároveň lyrickou, schopnou radikálního
expresivního gesta, ale i nekonečně váhavou a kontemplující, odtrženou
od reality, ale zároveň neustále prožívající skutečnost do jejích
nejintimnějších zákoutí. Není pochyb o tom, že její výstava na AVU bude
stejně překvapující jako její předchozí vystoupení na české výtvarné
scéně, ať už vzpomeneme klíčové výstavy 90. let jako Zkušební provoz
(1995), Česká abstraHce (1996) nebo 99CZ (1999) či výstavu Někdy v sukni
(2014) a zmiňovanou ostravskou retrospektivu Pravděpodobně na poli
(2016). Její osobnost na pražské výtvarné scéně citelně chybí a malá
výstava v prorektorovně může tuto „díru“ jen na chvíli symbolicky
zazáplatovat.