NATŘI / Michaela Maupicová, Pavel Šimíček, Vladimír Véla

Průsečíkem tří umělců mladší střední generace je jednak studium na pražské AVU, jednak společná tendence k opouštění jistot nabytých výtvarným školením. Východiska, kterými jsou klasická malba (Vladimír Véla, nar. 1980), kresba (Michaela Maupicová, nar. 1982) a socha (Pavel Šimíček, nar. 1981), se pod tlakem vlastní zkušenosti proměňují v nástroje jiného, aktualizovaného směřování. Zjednodušíme-li situaci, pak se dnes krása a ošklivost coby čistě estetické kategorie dostávají do rozporu s kategoriemi etickými (pravda, lež apod.). Procházejí totiž dílnami postprodukce, kde se designují podle momentální potřeby a účelu. Nové formulace odpovídající zobrazení pravdy (ve smyslu zobrazení zkušenosti) je třeba hledat v předem nedefinovatelných meziprostorech, které těkají před pozornými makléři lidských snů.
Nové formulace umožňuje jiné zacházení s materiálem, tvarem, barvou, přírodními zákony i samotným časem. Je třeba rozkrývat především trhliny zapouzdřeného světa, který, opojen, usíná v teple děsivého mediálního spacáku a těmito trhlinami si posvítit na mechanismy falešného vědomí, které se kolem nás neustále generuje, reprodukuje a distribuuje. Toto zasíťování lze prorazit dobře cílenými, nebo vysoce koncentrovanými gesty, které syntetizují vědomí i nevědomí svého jednatele. To je případ barvy, která si hledá obrys a posléze „tělo“, s nímž se bude schopna identifikovat (Véla), to je případ manicky se rozbíhajících struktur, které učí diváka přemýšlet nad aktem proměny systematicky, v organizačních vlnách a genetickém vzorci ukrytém na dně každého ornamentu (Maupicová) a je to také případ objektu, který se mění na tvárný materiál, v němž se slévají různé kulturní kódy a který tuhne do esteticky i eticky otevřených a někdy naopak kriticky vyhrocených situací (Šimíček). Jednoduše gesto a koncentrace na tři. To nabízí výstava na Klenové.
Petr Vaňous, kurátor výstavy