Národní styl – kultura a politika
Výstava Národní styl – kultura a politika analyzuje specifickou část československé vizuální kultury období let 1918-1925 z historických, politických a národních pozic.
Přelomový rok 1918 dramaticky proměnil politickou mapu Evropy, ale také se zásadně podepsal na nových stylových projevech v nástupnických státech bývalé podunajské monarchie. Založením Československé republiky v roce 1918 dosáhly emancipační boje českého národa svého zdárného završení a tímto momentem se zároveň započal proces definování identity nového státu. Přestože charakter nově vzniklé republiky byl podmíněn odlišným dějinným vývojem, náboženským vyznáním a národnostním určením obyvatel, existovala společenská poptávka po národním výrazu, který by vyhovoval definici „československého” národa.
Hybná síla, která začala naplňovat daná společenská očekávání, se vynořila z řad představitelů předválečného kubismu. Po první světové válce však svůj původní výrazový repertoár zcela přehodnotili. Zároveň někteří z nich obsadili důležitá místa ve státní správě, na uměleckých školách a v kulturních institucích, odkud mohli účinně působit na vývoj v československé kulturní sféře. Především architekti Pavel Janák a Josef Gočár, kteří zaujali profesorské pozice na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění a také patřili k vlivným členům uměleckých a architektonických spolků, začali určovat nový směr. Jejich nově nabyté společenské postavení jim umožnilo významně zasáhnout do utváření českého či československého národního stylu. Jejich kulturní směřování se záhy protnulo s očekáváním veřejnosti, a tak se stali tvůrci jedné z podob oficiální státní reprezentace v prvních letech existence Československa.
Idea národního stylu, kterou začali formovat Janák s Gočárem, vycházela z představy o determinaci uměleckého projevu místním klimatem, takže nacházela inspiraci především v ornamentech slovanského lidového umění. Ikonické budovy jako Banka československých legií, palác Riunione Adriatica nebo pardubické krematorium, ale také řada rodinných domků pro střední vrstvy, byly realizovány v bujných, vrcholně dekorativních formách. Kromě architektury se ale obdobné ornamenty záhy uplatňovaly i v dalších sférách státní reprezentace, jako byly bankovky, československé pavilony na mezinárodních výstavách nebo ve scénografii Národního divadla.
Nicméně národní styl byl už záhy konfrontován s tvorbou představitelů mezinárodní avantgardy, kteří systematicky napadali jeho dekorativní repertoár. Postupem času i průkopníci národního stylu začali opouštět původní výrazové prostředky a jeho posledním významným uplatněním se stalo řešení instalace československého pavilonu na Exposition Internationale des Arts Décoratifs et Industriels Modernes v Paříži v roce 1925.
