Nápisy a jiné práce

Viktor Karlík (*1962 Praha) je malíř, grafik, autor plastik a objektů. Kořeny jeho výtvarné činnosti sahají do prostředí undergroundu osmdesátých let. V roce 1981 absolvoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze. Posléze byl zaměstnán v depozitáři Sbírky orientálního umění Národní galerie v Praze, mj. jako restaurátor. Roku 1985 spoluzaložil samizdatový časopis Jednou nohou (později Revolver Revue), kde působí jako grafik a redaktor dodnes. Kromě volné tvorby a redakční práce se věnuje také knižní grafice. Jeho poslední větší retrospektivní výstava s názvem Podzemní práce se konala v roce 2012 v Západočeské galerii v Plzni.

Pod názvem Nápisy a jiné práce se skrývá výstava serigrafií, linorytů a jedné z plastik Viktora Karlíka, které byly vytvořeny během posledních osmi let a jsou věnovány často literárním osobnostem, jež autora jako inspirační zdroje doprovázejí. Ať už se jedná o portrét libeňského grafika a vizionáře (Pocta Vladimíru Boudníkovi, 2009), citáty z próz Célinových, Gombrowiczových či Musilových nebo výrok Marcela Duchampa.

Ačkoli by se mohlo zdát, že Karlíkovy současné grafické listy nemají s jeho ranou tvorbou nic společného, jejich pozadí vychází ze stejného základu. Co se týče formy, lze v jeho serigrafiích vidět předobrazy v expresionistických dřevořezech, které byly inspirovány středověkou tradicí, k níž má autor blízký vztah. Archaický ráz, elementarizace tvaru a vtip vycházející z protínání textového a obrazového obsahu jsou prvky, jež se dlouhodobě objevují v jeho bronzových plastikách a reliéfech a objektech, případně malbách.

Autorova umělecká činnost by se dala přirovnat k cestě v cyklech a mezi nimi, kdy se ve své práci k určitým tématům neustále navrací, navazuje, kombinuje. Tak se např. motiv popelnice, z níž vytvořil v roce '90 zlatistý pop-artový objekt, jakoby náhodou objevuje na těle jurodivého básníka s názvem Magor ve městě (2011). Podobnou formu má vlastně i Sprej (2009), který je na grafickém listu doplněn o záznam deníkového charakteru, jenž je spojen s oblastí pražského Smíchova. Osobní výpověď je zde spojena s výpovědí objektivního charakteru (předmět-sprej byl původně zachycen dokumentárním způsobem).

Stejně tak by se dal vnímat i umělcův výběr zobrazených a citovaných osobností. Mnohé z nich se díky autorově systematické výtvarné a redakční práci již dávno nevyskytují na periferii, ale jsou neodmyslitelně zapsány do české kulturní historie. Jako by Viktor Karlík tesal Nápisy do kamene. A náhrobků nezadržitelně přibývá.

Marianna Placáková