kurátorka: Petra Příkazská

Kabinet sběratele, jenž je součástí výstavy Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche, seznamuje návštěvníka se začátky sběratelství Karla Tutsche skrze první sekci ex libris – kolekci drobné účelové grafiky, jejíž logickým pokračováním bylo rozšíření zájmu o volnou grafickou tvorbu. Kabinet sběratele postupně představí jednotlivé autory a jejich práce na papíře, které jsou nepostradatelnou součástí sbírky.

Grafička, keramička a básnířka generace žen, které studovaly v 50. letech na uměleckých školách. Většina z nich tvořila ve stínu svých mužských protějšků a sváděla s nimi nerovný boj o čas, prostor i možnost věnovat se vlastní tvorbě s plným nasazením. Autorčina díla jsou „nesentimentální a střízlivou zprávou o skutečnosti, nazírané s ironickým odstupem a značnou dávkou humoru, ale i s nelítostnou upřímností až krutostí“ (Věra Jirousová). Naturalistická poetika Naděždy Plíškové vychází z učení „pivně-hospodské“ Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, jejíž byla členkou a zároveň jedinou výtvarnicí v jinak mužské společnosti.

Umělkyně ve svých leptech a suchých jehlách spojuje realisticky pojaté detaily předmětů a životních situací do neo-surrealistických výjevů. Před očima nám vykresluje svět „ideální“ ženy – uvařená večeře, šití a přešívání nejen oděvů, ale i vlastního těla, tak aby byla zachována dokonalá krása právě zrozené Botticelliho Venuše. Neváhá odhalit tajemství vlasů Mony Lisy a manžela vtělit do dokonale vyžehlené košile.

Na přelomu 60. a 70. let autorka vytvářela drobné keramické sochy a rozměrné objekty, které používala v rámci vernisážových performancí (např. 7 litrů gulášové polévky v pražské Galerii Václava Špály). Slibně se rozvíjející kariéru ukončil zákaz vystavování v době normalizace. Řešením tíživé situace se pro Plíškovou stala tvorba drobných exlibris s motivy motýlů, jakožto symbolu křehké efemérní krásy. Opakují se náměty zraňování a hrubé manipulace. Deformace jsou neuměle napravovány drátováním, z něhož se však stává klec – jakési znehybňující vězení.

Po těžkém úrazu v roce 1982 se umělkyně vrátila ke své dřívější básnické tvorbě. Její syrové a radikálně osobní verše jsou plné zraňující lásky protkané nenávistí, hospodských plků odposlechnutých a následně vědomě stylizovaných za hranu absurdnosti. Proti ubíjející všednodennosti bojuje verzálkami vepsanými slovy jiných spisovatelů, básníků, filozofů a přátel.

Ve Sbírce Karla Tutsche se nachází početný soubor exlibris (26 ks), jejichž výrobou se autorka živila v 70. letech. Převážná část z nich pochází z roku 1973, kdy se Plíšková stala řádnou členkou Spolku sběratelů a přátel exlibris. Kromě těchto drobných tisků si Tutsch ponechal sérii jejích reprezentativních grafik z let 1966–1969, 1977 a 1981.