Murmur

Murmur je tichý zvuk, šum či nesrozumitelné mumlání. Murmur je také tekoucí potok, jemné vlny, hmyzí bzukot, šum listí, vítr mezi stromy či vzdálené hlasy. Murmur je abnormální zvuk proudění krve v srdci nebo kolektivní let hejna ptáků, které se pohybuje v harmonickém, tichém souznění a ve spojitosti s touto výstavou představuje jemný dialog mezi dvěma entitami, umělcem a materiálem, kde sklo, podobně jako přírodní elementy, reaguje na subtilní impulzy a proměňuje se pod vlivem lidského dechu, teploty a pohybu.

Výstava s názvem Murmur vznikla ve spolupráci s Telegraph Gallery a zkoumá netradiční přístupy ke sklu jako materiálu uměleckého vyjádření a klade důraz na organičnost a fluiditu forem a vztah mezi člověkem, architekturou a přírodou, který prostupuje celou expozicí. Portugalská umělkyně Belén Uriel se zúčastnila dvouměsíčního rezidenčního pobytu v Olomouci a odprezentuje zde vzniklá díla spolu s českými tvůrkyněmi Radkou Částkovou, Michaelou Kachtíkovou, Emmou Balcarovou a Michaelou Spružinovou. Umělkyně zde představují díla, která pracují se sklem nekonvenčním způsobem. Namísto pouhého estetického a praktického využití jej pojímají jako prostředek k zachycení tělesných a přírodních tvarů. Výstava tak představuje nejen vizuálně působivá díla s odlišným přístupem k tomuto materiálu, ale je také nositelem významů spojených s přítomností člověka a jeho interakcí s prostředím. Kromě toho tento projekt překračuje hranice mezi volným uměním a designem a stává se tak platformou pro mezižánrovou diskuzi.

Belén Uriel (*1974) se ve své umělecké praxi soustředí na předměty každodenní potřeby kvůli jejich tvaru, materiálu či způsobu užívání a na to, jak způsob, jakým k nim přistupujeme, může ovlivnit jejich vizuální vnímání. Zajímá se také o sociální, kulturní a funkční aspekt předobrazů jejich objektů a redefinuje jejich formu, měřítko nebo povrch. Pracuje s materiály jako je sklo, kov, látka nebo papírmaše a rozkrývá jejich sochařské kvality a odkazuje tak k designu a architektuře. Předměty použitím organických tvarů vztahuje k lidskému tělu, které je často do soch různými způsoby otisknuto nebo je jinak zpřítomněno. Belén Uriel se narodila v Madridu. Aktuálně žije a pracuje v Lisabonu. Má za sebou výstavy v prestižních galeriích po celém světě, například v New Yorku, Lisabonu, Madridu nebo Sau Paulu a získala několik uměleckých ocenění, například Audemars Piguet Prize. Je zastoupena Madragoa Gallery v Lisabonu.

Radka Částková (*1999) ve své tvorbě zkoumá působení člověka na přírodu, infrastrukturu a transformaci krajiny vlivem času. Její skleněné objekty a tavené plastiky balancují na hranici designu a volného umění v kombinaci s různými médii a formami. V současnosti dokončuje magisterské studium Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně v Ateliéru kresby a grafiky u Svätopluka Mikyty a Katariny Hládekové, zároveň je absolventkou Katedry výtvarné výchovy Univerzity Palackého v Olomouci. Zkušenosti získala také během stáže v Ateliéru skla u Ronyho Plesla a Kláry Horáčkové na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, na letní škole architektury a designu v Lotyšsku a v rámci výměnného pobytu na Aalto University, School of Arts, Design and Architecture ve Finsku.

Michaela Spružinová (*1983) je sklářská umělkyně, která se odvážně vymezuje vůči konvenční práci se sklem v českém prostředí. Pracuje s lidským tělem v jeho přirozenosti, čímž zpochybňuje zažité společenské stereotypy o kráse a s autentickou dávkou sarkasmu odhaluje fetiše konzumního světa. Její unikátní přístup se projevuje v náročném procesu upcyklace odpadního skla, ze kterého vytváří objekty jako odhalující paradoxy konzumní kultury. Je absolventkou Ateliéru skla a Ateliéru kurátorských studií Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Absolvovala stáže v Maďarsku, Izraeli a Turecku. Vystavovala po celém světě, například v Německu, Irsku, Itálii, Spojených státech amerických, ve Švédsku či v Dánsku.

Michaela Kachtíková (*1997) se ve své tvorbě soustředí na spojení tělesnosti a materiálnosti. S využitím technik jako papírmašé a sklo vytváří prostorové objekty, které reflektují intimitu a vnitřní objevování vlastní hmotné i duchovní podstaty. Její diplomová práce se zaměřuje na meditativní praxi, která zkoumá symbiózu těla a mysli skrze site-specific instalace. Těmito díly vytváří dialog mezi vnějším a vnitřním světem, čímž spojuje fyzické tělo s mentálním prostorem, který se neustále proměňuje. Je absolventkou Ateliéru kresby a grafiky u Svätopluka Mikyty a Katariny Hládekovéa na Fakultě výtvarných umění v Brně a svou diplomovou práci vytvořila pod vedením Milana Housera.

Emma Balcarová (*1998) se ve své tvorbě zaměřuje na vztahy mezi přírodními, mystickými a antropomorfními formami. Skrze svou práci, která osciluje mezi volným uměním a designem zkoumá propojení mezi těmito světy a naši existenci jako součást většího celku. Její tvorba zahrnuje objekty, šperky, kresby a malby. V rámci vystaveného projektu s názvem Kořeny představuje sérii děl, ve kterých osobně ztvárňuje „bludný kořen“, kterou ztvárňuje jako jakousi mýtickou rostlinu, a tím reflektuje mezilidskou komunikaci a hledání spojení prostřednictvím symbolů. Je studentkou Ateliéru skla Ronyho Plesla Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, ale absolvovala také stáž na Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru intermédia 3 Tomáše Vaňka.