Mod/e/ly

Šestici absolventek UMPRUM – Petru Brázdilovou, Kristinu Vašíčkovou, Magdalenu Popławskou, Jindru Barchini Jůzovou, Evu Horskou a Kateřinu Venclíkovou – spojuje v rámci projektu Mod/e/ly zájem o práci s objektem, odkazujícím na realistický nebo abstrahovaný převážně ženský portrét a figuru.

Tvorbu sochařky a grafičky, Kristiny Vašíčkové představují postavy a torza, jejichž gesta vymezuje ustrnulými nebo naopak výrazně afektovanými pozicemi. Autorce slouží jejich surový povrch nejen k reflexi a vyjádření pocitů vnitřního napětí a frustrace, ale paralelně odráží zájem o experimenty s materiálem a nekonvenčními způsoby práce. Zásahy a přidávání cizorodých prvků do vnitřní struktury objektů, užívání odpadových materiálů nebo kolorování forem pro lití epoxidových plastik podtrhují koncentrovanou, do sebe zahleděnou povahu ženských figur.

Hravost a užití svérázného primitivismu jsou naopak typické pro „sošky“ Evy Horské, jež nezapřou fascinaci přírodou, mytologií, ale rovněž studium v ateliéru sochařství i textilní tvorby. Kombinace vzorů a barevných látek nebo zužitkování pomíjivých materiálů je základem k vytváření bizarních animistických hrdinů, ale nepochybně funguje také jako nástroj narace. Své příběhy totiž Horská ráda skládá také díky meotarovým projekcím užívaným příležitostně při VJingu.

K mystifikaci a ironickému humoru inklinuje stejně tak Petra Brázdilová, absolventka ateliéru malby, která paralelně pracuje s fotografií, videem a objektem. V cyklu drobných sochařských autoportrétů zkoumá nejen vlastní identitu, ale i její společenskou determinaci, která paralelně slouží jako mechanismus parodování genderových stereotypů. Ty autorka zpochybňuje vlastní stylizací do kuriózních pozic a rolí, evokujících nejen skutečné události, ale také banální nebo překvapivé „ženské“ životní situace.

Polská sochařka a designérka Magdalena Popławska žijící v Praze, se v rámci své tvorby zabývá nejen realistickým portrétem, ale velmi často rovněž stylizovaným objektem. Fragmenty lidské postavy využívá mnohdy jako východisko pro designové výrobky, transformované do užitkových a zdánlivě odosobněných předmětů. Její téměř reálné podobizny nebo metaforická ženská zobrazení naopak odkazují ke konkrétním historickým postavám nebo událostem, majícím pro umělkyni ryze osobní a symbolický význam.

Instalace Jindřišky Barchini Jůzové jsou pak výrazně minimalistické, i když svým sdělením překvapivě subtilní a poetické. Zaujetí samotným procesem vzniku díla, stejně jako práce s prostorem, posouvají její tvorbu na pomezí konceptuálního umění. Propojení textilu se zdánlivě hrubými technickými materiály (železné pláty) autorce slouží jako prostředek konstruování primárního znaku, zrcadlícího charakteristickou esenci zamýšleného tématu.

Poslední z vystavujících Kateřina Venclíková se pohybuje na hraně reálného zachycení postavy a výtvarné zkratky s podtextem nadlehčeného humoru, umocněného navíc redukcí detailů a kladením důrazu na interakci plastiky s okolím. Nejen praxe v restaurátorských dílnách, kterou sochařka prošla, ale také zájem o otázky přístupu k víře, se odráží především v oblibě pozlacování objektů a ve snaze vdechnout znovu život rituálním modlám recyklovaným z odložených a zapomenutých předmětů.

Výstava mapuje heterogenní škálu uměleckých metod užívaných ke komentářům nálad nebo sloužících k charakterizaci smyšlených i reálných postav či archetypů reinterpretovaných v současném kontextu. Objekt či socha se tu stává nástrojem ironické revize femininní individuality, ale je nepochybně také prostředkem pohrávání si se společenským klišé. Sochařky jsou často samy sobě „modely“, které mohou být pouhou předlohou určenou k další hře, některé z jejich děl se naopak stávají zhmotnělými symboly – pomyslnými modlami trvale přítomnými v našem nevědomí.

Kurátorka výstavy: Lucie Váchová