MICHAL ŠKODA: Tam někde daleko něčeho úplně

V prostoru okolo nás obvykle vnímáme hmoty a nikoliv prázdno mezi nimi. Soustřeďujeme se na objekty a nikoliv na vztahy, které vzájemně vytvářejí. Zaznamenáváme průběh cest, jejich tvar, počátek, cíl a nikoliv jejich směřování.
Podstata objektu však někdy není v něm samotném, ale v prázdnu okolo něj, naplněném vztahy, kterých je objekt zdrojem. Význam se skrývá ve zdánlivě prázdném meziprostoru, v charakteru samotných vztahů, v neviditelných směrech cest.
To nejdůležitější bývá nevyslovitelné. Je vždy příliš blízko – a příliš daleko. A čím jsme blíž, tím jsme dál. Čím více informací známe, tím méně vidíme základní princip.
Prostor není uzavřené definování, ale otevření, nasměrování, vztahování se, očekávání, potřeba, touha. Prostor je myšlenka. Prázdno není prázdné, pouze se nám tak jeví, když nedokážeme vidět jeho obsah.
Hledáme-li nejbližší, dívejme se za obzor. Podstatu tvarů zkoušejme rozeznat pod oblinami sněhu. Kontury světa v mlze. Střed v obkružujícím přibližování se. Přesný průběh linií v prostoru jejich rozechvění. Tvar cest v jejich směřování. Výšku nebe v očích padajícího. Hloubku moře v záblesku na hladině.
Když Samuel Beckett na sklonku života píše báseň Jak to říct, z níž vzešel název tohoto textu i výstavy Michala Škody, poznává, že nejpravdivější, co může udělat, je snažit se popsat, že to podstatné popsat nelze. A přesto se právě v tom okamžiku dotýká obrysu pravdy nejvíce.
Podobně jako Nicanor Parra, jehož Poslední báseň obsahuje jen dlouhou řadu teček a slova – „nevím, jestli je to jasné: chci totiž říct tohleto:“Když Jiří Kylián v představení, které vybral jako poslední při svém definitivním odchodu z Nizozemského tanečního divadla v Haagu, cituje Beckettova slova – „Pošetilost vidět chtít zahlédnout co? Jak se to řekne? Kde to je? (…) Tam někde. Tak daleko, daleko pryč, tam někde.“ −, vkládá stejné poznání do tanečních obrazů. Gesta tanečníků jsou pouhým přiblížením se tvaru, který se naplňuje až daleko v prostoru, či odvinutím se od něj. Ve skocích je zpětný pohyb obsažen již v pohybu kupředu. Prázdná náruč je pouze rozevřená k obejmutí, které se fyzicky neuskuteční, přesto existuje. Dotek se nedotýká, ale je uskutečněn v napřažení. Pád nedopadá k zemi, ale dovnitř sebe. Pohled míří daleko za gesto a určuje tak jeho rozměr. I Adriena Šimotová, když doprovází Beckettovu sbírku Básně, ví velmi dobře, o čem je řeč. V ilustracích se tvary neukazují skrze jejich určitost. Vidíme jen jejich povzdechnutí, záchvěv, vzpomenutí, zaváhání, úlek, dávání se, mihnutí. A je si toho vědoma i tehdy, když ve svém pozdním období nekreslí čáru obrysu věcí, ale pouze chvění, které se k tomuto obrysu zdálky přibližuje. A také výstava Michaly Škody, jejíž struktura vychází z úryvku Beckettovy básně, nás zve do plného prostoru prázdna, do onoho prostoru „mezi“ a „za“, v němž se všechny tyto myšlenky a lidé setkávají. Práce Michala Škody jsou interpretací prostoru okolo nás. Nezobrazují ale jeho skutečnou podobu – jsou obrazem vnímání a cítění prostoru v mysli autora. A v této rovině náhle mizí hmoty samotné a začínají promlouvat vztahy, souvislosti, energie, odkazy, řeč prázdna.
Instalace výstavy v Galerii Miroslava Kubíka v Litomyšli vytváří svůj vlastní společný prostor, který je vymezený milníky jednotlivých objektů a naplněný jejich vzájemnými vztahy. Kresby a sochy jsou jádry uspořádání, ohnisky koncentrace spojitostí, místy křížení a odvíjení směrů. Ozvěny hran prostorových objektů prosakují do prázdna mlžných obrazů, dna propastí mizí v hloubce grafitových prostorů, jednotlivé stupně schodišť se rozebíhají do zákoutí kreseb, z cesty dolů se stává cesta nahoru. Fragmenty ramen křížů se protínají ve zlomech objektů, narovnávají zbloudilé odbočky bílých cest, víří odlomky tvarů. Grafitové plochy těžknou černí prázdna. Bílé linie kloužou po betonových srázech, odraženy od hmot splétají labyrinty, které obsahují veškeré směry, odpoutané útržky protínají nehybnost. Triptych situaci zaklenuje, obsahuje kvintesenci všech souvislostí a smiřuje je. Nacházíme se uvnitř vztahů. Jsme jejich součástí. Mysl se stává prostorem, prostor myslí.

Text: Pavla Melková