Michal Škoda – Prostory nevyslovitelnosti

Michal Škoda (*1962) je etablovaný český umělec, kreslíř, sochař, malíř, autor příležitostných místně-specifických intervencí, a také dlouholetý kurátor s mezinárodní reputací. Rok narození ho řadí ke generaci, která nabývala životní i umělecké zkušenosti v nesvobodě socializmu, aby pak nezbytně formovala a hájila své místo v dynamické pluralitě postmodernismu. Michala Škodu není možné jednoduše zařadit, zůstává solitérem ve všech oblastech své činnosti. Jeho umělecká tvorba je od počátků individuálně koordinovanou cestou a směřováním, které určují jen vnitřní mechanizmy a motivace umělce, jejich zrání a transformace. Dynamiku tohoto procesu posiluje „nevyhnutelnost tvorby“, neustálá „archivace bytí a každodennosti“, a také ambiciózní intenzita sebevzdělání. K poznání a zacílení pozornosti umělce dochází autonomně přes nepřetržité hledání a nalézání v širokém spektru zájmových oblastí – od současného umění, architektury, přes poezii, hudbu a současný tanec.

Škodovu tvorbu zakládá jeho specifické vidění a prožitky prostoru – vše je o vztazích, vymezeních, vrstvení (v) prostoru, stojící na určitém fyzickém prožitku umělce. Abstrakci označuje za opravdovou podstatu svého snažení a cesty. Jeho vizuální skladby jsou formálně tak jednoduché a prosté, jak to jen jde. Redukce je tu oprošťování ve směru určité askeze, ne však anestetizace. Abstrakce pak umožňuje zachytit nadčasovou kvalitu každodennosti, v esenciální podobě protoreality. Inspirace čerpá v urbanizovaném prostředí, ale také v přírodní krajině, fascinuje ho beton i kámen, stará omítka i les. Ve Škodově tvorbě je držena neustálá kontinuita. Paralelně uzrávající vize jsou v pravý čas materializované. Novinky můžou být návratem a inovovaným uchopením staronového problému, po jistém čase s nabytými zkušenostmi.

Pro Galerii města Plzně byla připravena tematická výstava s důrazem na kresbu, která je jedním z pilířů Škodovy tvorby posledních let. Kurátorským záměrem bylo nastínit kontinuitu a konfrontaci témat a vizualit z bohatých souborů Škodových kresebných cyklů. V prezentované kolekci velkoformátových i menších prací (všechny tužka, grafit, nebo kombinovaná technika na papíře) jsou díla, která jinak nejsou homogenním celkem. Pocházejí z různých období (2013–2020), z rozdílných cyklů a koncepčně jsou tu promíchány odlišné problematiky. Celek výstavy autor vždy zastřešuje názvem – pointou. Prostory nevyslovitelnosti jsou protentokrát nejenom titulkem, ale také jedním z prezentovaných témat.

Kreslení je slovo zdánlivě tak nezávazné, téměř se nehodící pro náročný úkol, který označuje – zachytit naléhavost nevysloveného. Škodova kresba je ryze abstraktní, lépe se k ní hodí – vytyčovat, značit („to mark paper“). Není tu primární obrazová narace, žádné plynutí příběhu. Neuvádí se události, nedokumentují situace, nezachytávají okamžiky. Neužívá se ustálených obrazových symbolů nebo významů. Abstrakce koresponduje se Škodovým uměleckým cítěním i koncepčním záměrem. Umělec uchopuje dění svého života, vnímání vztahů a vrstev světa jazykem prosté geometrie. Vizualizace nebo zhmotňování protoreality („level of forms itself“) může nabídnout zážitek čisté bezpředmětnosti. Je to vizuální forma, která má svůj význam, ačkoliv nic nereprezentuje a význam je tu nutno znovu vynalézat. Témata, vnitřní souvislosti, okolnosti vzniku děl nejsou rozpoznatelné, autor svým divákům nenabízí vysvětlení nýbrž prostory „potenciálních prožitků“.

Vizuální umění vzniká jako forma komunikace a Michal Škoda hledá obrazovou reprezentaci, díky které by jeho díla komunikovala přes nejjednodušší prostředky. Škodova díla jsou záměrně ztišena a ticho má rád – označuje ho za „abstraktní obraz mysli“. Abstrakce je jazyk beze slov, který podporuje volnost interpretace. Je to integrující perspektiva otevřená komunikaci, libovolně pro každého, jak k němu přichází. Svoboda interpretace nebo nejistota sebeobjevování? Je důležité se dívat a hledat své vlastní příběhy, nebo jen klidně prodlévat u vznešené jednoduchosti věcí. Lidská mysl je ale popsána příběhy. Narace a vyprávění, potřeba příběhu a interpretace patří k základním potřebám člověka. A není to jen potřeba, je tu i potěšení z narace, která má téměř nekonečně rozmanitých forem. Jako kdyby každý materiál byl vhodný na to, aby přijal lidský příběh. Příběhy, které lze u této příležitosti vyprávět, jsou o mapování, oprošťování, o nacházení a balancování, o pochybnostech, o hledání řádu, o nahlížení Krásy… Nevnímáme věci podle toho, jaké jsou, ale podle toho, jací jsme my sami.

kurátorka: Silvia L. Čúzyová