Michal Ožibko – Prodej 3+2, 19 m² (přízemí), Praha 1

Výstava dvou zcela nových cyklů velkoformátových portrétů autora, který je na naší současné výtvarné scéně nejčastěji spojován s tvorbou hyperrealistických pláten. Na obrazech pracoval přes rok a název výstavy kriticky a současně sarkasticky odkazuje ke stále větší komoditizaci umění.

Michal Ožibko patří mezi umělce, kteří ve své tvorbě kombinují dvojí precedens – postupy radikálně realistické až hyperrealistické s těmi sociálně či politicky kritickými. Mezi jedním a druhým jakoby na první pohled žádná souvislost nebyla. Defilé portrétů střídají zátiší tvořená materiálním “balastem”. Otevřeně angažované, přitom ještě výběrově, jsou pouze ojedinělé vstupy do veřejného prostoru – většina z nich přitom pochází už ze školních let. Právě jeho “latentní aktivismus” je ale na jeho tvorbě možná nejzajímavější. A dvojice cyklů, jejichž vznik je spojen s návratem do rodného Šumperka, je toho dobrým příkladem. Evokuje totiž spektrum otázek, na které se odpovědi hledají buď velice snadno, anebo jsou téměř neřešitelné. Namátkou několik z nich: vztah centra a periferie; reálné dopady kulturní politiky růstu; monetizace a devalvace umění. V jejich pozadí by bylo možné hledat tisíce dalších, přičemž konstrukci drží “post-kapitalistická společnost tváří v tvář svému konci”. Za těchto okolností se priority skutečně stanovují těžce – tím spíše, pokud je to konec světa, na jehož nastolení sami houževnatě spolupracujeme. Michal svůj postoj prezentuje jasně – umění je umění je umění a jeho hodnota je komplexní. Abychom jí ocenili a užili, nesmíme jí devalvovat tím, že se banálně nebo z únavy soustředíme na zjevné. Vizuální umění prostě vidět je – neznamená to, že je jenom tím, ani že teprve za tím se něco skrývá. A platit za to bychom měli vědomě, ať už čímkoli.

Angažovat se v umění nebo alespoň jeho prostřednictvím je dobrým zvykem posledních několika desetiletí – a to přesto, že realistům 19. století nebo třeba Goyovi připisujeme podobné spády. Platí přitom, že čím nižší význam je připisován kvalitám estetickým, tím větší získávají roviny etické, sociální nebo politické. Na téhle vlně se veze nejen (kupodivu) stále existující umění “vysoké”, ale také popkultura, přičemž hranice mezi obojím, také ale okolo nich, zacházejí na úbytě. Nakonec se totiž vždycky ukáže, že kreativního aktivismu jsme schopni všichni – stačí si obléknout tričko se správným nápisem nebo někde něco přelepit. Přidat hashtag už přece jen vyžaduje určitou zdatnost. Jakou roli hraje v těchhle souvislostech profesionalita? Jakou informovanost a zodpovědnost? V čem se liší standardy minulosti a ty dnešní? Jaký vliv mají na umění? Jaké funkce mu přisuzujeme? Jaké hodnoty v něm hledáme? A čím za ně platíme? Co si o tom všem myslí Michal, už teď všichni víme, řada zaujmout postoj je na nás.

Umění je historickým konstruktem, možná dokonce konstruktem evolučním, který nám umožňuje nejen se svobodně projevovat, ale také přitom sama sebe kriticky reflektovat. Sdílet to, co si myslíme, a prověřovat, proč tomu tak je. Naše poptávka po angažovanosti, po vysoké míře konektivity se světem, je pochopitelná. Hranice “správného a dobrého” se začínají skutečně ztrácet – anebo měnit v zákopy. Právě pro tyto účely ale umění máme. Případně to odráží – narozdíl od prohlášení je totiž vidět. Poslední otázkou je proto tato: Nestačilo by prostě jenom začít si zase umění trochu vážit a odlišovat přitom to dobré? Nevíme-li bez stanovení finanční částky jak, můžeme začít tímhle – čím více otázek v nás vyvolává, tím lepší je.

text: Barbora Kundračíková

organizuje: The Chemistry Gallery

místo konání: HYB4, Galerie D

otevírací doba: středa–neděle, 14:00–19:00