V prosinci 1973 poškodil nákladní automobil newyorskou vyvýšenou dálnici West Side Elevated Highway, což vedlo k jejímu uzavření a tím i k přerušení provozu na území města až do roku 1988. Michael Bielicky začal bydlet na křižovatce West Side Highway a Bethune Street v bytovém komplexu Westbeth v Greenwich Village sedm let po této nehodě a zůstal tam v letech 1981–1982. V těch časech komplex překypoval utopickou energií: bylo to poprvé, kdy vláda Spojených států začala řešit otázku životních podmínek umělců dotovaným renovačním programem a především změnou územního plánu průmyslových areálů. Westbeth je typickým příkladem sílícího trendu institucionalizace z konce 50. let, kdy se umělci ilegálně stěhovali do prázdných částí průmyslových budov, dostatečně velkých na to, aby se do nich vešla téměř jakkoli velká plátna nebo sochy. Nejčastěji tomu bylo ve čtvrti South of Houston Street, známé jako SoHo.

  

Státní zásahy do životních podmínek umělců byly v té době ve Spojených státech zcela nové. Projekt Westbeth zahrnoval přestavbu bývalého areálu Bell Telephone Laboratory na první dotovaný bytový komplex pro umělce v zemi a byl výrazně ovlivněn Le Corbusierovou Unité d’habitation ve francouzské Marseille. Westbeth byl prvním významným projektem architekta Richarda Meiera. Napravo od Westbeth, na nábřeží těsně nad řekou Hudson, se nacházelo Molo 51 – obrovská rozpadající se dřevěná stavba, která již dávno nebyla průmyslově využívána. Molo 51 bylo jednou z mnoha opuštěných ruin viditelných z bytu Michaela Bielického ve Westbeth: bezprostředně naproti West Side Elevated Highway a rozpadající se průmyslové boudy přiléhající podél mola, dnes známého jako Christopher Street Pier a rozlehlých mol 42, 45, 46 a 51.

  

Na mole Christopher Street Pier existovala živá gay scéna, která tehdy vzkvétala a oživovala pustá mola společenskými kontakty všeho druhu. Tento fakt však trochu zakrývá skutečnost, že tato mola byla také nebezpečným místem násilí, krádeží a vražd, zejména v noci. Od té doby prošla oblast drastickými urbanistickými změnami, byla osazena zelení a dětskými hřišti a dnes je známá jako místo rodinné rekreace, což zcela zakrývá její těžkou minulost.

  

Vlajka: Kateřina Vincourová – Demonstrátor (14. 3. – 25. 6. 2024)