Metabolická trhlina

Podle OSN bude žít 68 % světové populace do roku 2050 ve městech, kde jsou dlouhodobě koncentrovány zdroje. V rurálních oblastech probíhá těžba minerálních látek, zemědělci vyživují rostliny skrze plejádu metod a pokud jsou ponechány bez tzv. dusíkového luxusu, rostliny si sami skrze symbiotické vztahy s houbami a bakteriemi mobilizují živiny. Do městských center živiny potom putují v potravinách a akumulují se v tělech lidí a následně v podobě kalů v čističkách odpadních vod a na komunálních skládkách. Jednodimenzionálním spotřebováváním zdrojů tak nedochází k uzavření globálního, ani lokálního toku živin. Tento fenomén stoffwechsel, nebo-li sociálně-ekologický metabolismus, kriticky zdůraznili již v polovině 19. století chemik Justus von Liebig, „otec hnojivářského průmyslu“, a Karel Marx, který jej popsal jako „nenapravitelnou trhlinu ve vzájemně závislém procesu společenského metabolismu“. Tato trhlina představuje jednu ze stěžejních ekologických ruptur a vychází z rostoucího rozdělení mezi venkovem a urbánními centry a zemědělstvím podřízených logice kapitalismu.

Autoři Tomáš Uhnák a Jirka Skála představí paradigmata dosahování půdní úrodnosti a výživy rostlin a zachytí neviditelné a zpřetrhané toky živin. Nepokouší se o oddělenou analýzu průmyslových, rolnických, samozásobitelských a jiných realit, spíše navrhují jejich fluidní a organicky se prolínající povahu. Klíčovými jsou témata těžby a tvorby živin a infrastruktury nutných k jejich přesunu a transformaci, ale také globální propojenost agrárních institucí a průmyslových odvětví, včetně ohromné bohatosti přístupů a regionálních odlišností, které sjednocuje právě metabolická trhlina. Zároveň kladou otázku, jaké jsou předpoklady pro zacelení metabolické trhliny a co tato změna implikuje.