Matyáš Chochola / Výstava

„Jedině psychotopografie může vykreslit mapy reality v poměru 1:1, jedině lidská duše umožňuje v dostatečné komplexitě modelovat reálné.“ Hakim Bey: Dočasná autonomní zóna

Všechno pochopil, pak to zapomněl, ale zůstalo mu to. // Vítr vysílá stromy přijímají – vesmírná frekvence // Brousíš diamant až se probrousíš do jiný dimenze, země kostlivá a vymrdáš si mozek z hlavy. // Faraon uranová lebka. Představení procházení sloupem světla. // Ještě nevím jestli je to lepší než vyděšená mrtvola, to nemá smysl zapisovat. // Rituál s dudama. Svlíkání v lese.“

M. Ch. (fragmenty z připravované knihy)

Matyáš Chochola během své zatím krátké, ale intenzivní umělecké kariéry humhal v Jelení, pomocí laserů konstruoval jezdecký pomník boha, maloval pazourkem na plastovou poklici od Nissanu i rekontextualizoval dávné rituály Plastických lidí univerza. Jeho volnomyšlenkářský eklektismus má dva komplementárně excentrické znaky: rituálnost a neposednost.

Matyáš je už několik let enfantem terrible nastupující generace umělců, nesvázaných postkonceptuální tradicí a volně se rochnících v záhybech emocionálního i bizarního. Umění se stává zábavou, ale navýsost vážnou, tak jako dětská hra, která odhaluje pravidla univerza. Vedle šamanismu samotného tak Matyáš zkoumá i jeho podoby, možnosti a hranice. Související instalace jsou pak vlastně pološílené trojrozměrné koláže, pyšně hrdé na svoji vlastní pomatenost a naivitu.

Pro výstavu v galerii A.M.180 si Matyáš připravil nejen nový 16mm film, někde mezi Tarkovskim a Vláčilem, ale i několik velkorysých instalací, které si sám zatím představuji jen stěží z jeho nadšeného vyprávění. Když jsme spolu probírali kýžený dojem, který by výstava měla vyvolat, bavili jsme se o zahuštění a útočnosti. A taky o Britském muzeu. Šamanismus ve věku spektáklu bojuje o samu existenci. Disco smíšené se surrealismem se stává novým, dočasným mýtem.

Pavel Vančát, Toruń/Brno, 9. 3. 2012