Matěj Skalický: Sedět u ohně a kouřit

Matěj Skalický je autorem, který vidí. Vede ho při tom především jeho vizuální intuice a přirozená senzibilita. Pro svoji tvorbu si nikdy nemusel složitě hledat téma. On jej od začátku má. Jeho tématem je svět sám ve své nejčistší podobě, vyjevující se především tam, kde se přirozeně pohybuje sám fotograf, což je v tomto případě krajina, příroda, lesní nebo venkovské obydlí. V současném uměleckém diskurzu, kde mladí autoři svými díly zkoumají, reflektují a interpretují skutečnost, zpochybňují, podrývají a ironizují zaužívané vizuální kódy, popřípadě analyzují vlastní médium, Matěj Skalický fotografuje. A pokud se mnozí jiní snaží o komentář či významový posun viděného, Matěj se jednoduše vystavuje prožitkům krásy a stejně tak nekomplikovaně je zaznamenává.

Jeho obrazy přitom nestaví na kráse jako takové. Samy nijak zvlášť „krásné“ nejsou. Náměty z prostředí lesa či jednoduchých interiérů působí spíše nenuceně, místy až banálně. Žádnou přílišnou estetizaci nepřidává ani samotný způsob zachycení, zpracování, adjustace a instalace, který je rovněž střídmý. Rukodělně zvětšované, tonálně spíše jednotvárné snímky jednoduše připevněny na zeď přímo hřebíky, jakoby se dokonce snažily vyvázat z tradice pečlivě komponovaného a efektně vystaveného závěsného obrazu.

Můžeme se tedy zeptat, jaký je smysl těchto fotografií a s touto otázkou se vrátit zpátky ke slovu „prožitek“. Základem snímků Matěje Skalického jsou totiž nezáměrné, spíše vyciťované situace v prostoru, které se ho bytostně dotýkají. Obrazové „punctum“ (citlivé, zraňující místo obrazu) je z principu jen stěží přenosné, ale v tomto případě přenos jaksi přirozeně funguje. Je to možné právě díky jeho schopnosti pouštět obraz „přes sebe“, ztotožnit se s ním a stát si za ním bez výraznějšího ohledu na divácké okolí. Právě tímto způsobem autorského uvažování se do obrazu dostává určitý typ autenticity či pravdivosti o věcech – tak jak jsou. Fotografie obsažené v tomto souboru s jejich časovou i místní neurčitostí a tichou daností jakoby ani nepotřebovaly interpretace, nepotřebují vlastně žádný komentář, ani název. Existují samy o sobě, jako zastavené pohledyčlověka, který to všechno viděl.

Lucia L. Fišerová