Martin Zet: Martin a obři

K názvu pětidenní akce Martin a obři její autor poznamenal, že vyznívá pohádkově. Odlévání vysokých lidí do sádry takto na jedné straně můžeme považovat za humornou hříčku se vztahem mezi lidským a sochařským měřítkem. Zpoza ní na nás ale vystrkuje růžky i závažnější metafora o úloze norem, standardizací a zprůměrování ve společnosti. Jenže počkat, to by nebyla příliš pěkná pohádka. Podobně jako v mnoha jiných případech tak bude potřeba identifikovat ještě jednu vrstvu autorského záměru. Zet na ní upozorňuje v rozhovoru k výstavě, když o aktérech své akce říká, že „bude s nimi, když je do formy uzavře, i když je osvobodí“. Právě v takových slovech lze rozpoznat, že se mu jedná o zprostředkování silného emocionální prožitku, kdy o vás pečuje druhý člověk a vy nakonec odcházíte s nezapomenutelnou tělesnou a citovou zkušeností. To už by v pohádce být mohlo.

Martin Zet (*1959) šel nejprve ve stopách svého otce, sochaře Miloše Zet (1920-1995) a vystudoval sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho umělecká praxe ovšem zahrnuje mnohem širší škálu prostředků: individuální performanci, kolektivní happening, video v různých režimech jeho využití, nebo třeba vydavatelskou činnost. Z hlediska tematické se Zet rovněž rozbíhá do různých stran, jako by chtěl pojmout možnosti umělce v jejich komplexitě. Častá kritičnost a politická angažovanost jeho realizací by nás neměla mást – Martin Zet zůstává umělcem „sebereflexivním“, protože si dobře uvědomuje, že nejhorším politickým umělcem je ten, kdo politikum nepociťuje na vlastní kůži… a s touto svrbící kůží nejde na trh. Pro akci Martin a obři se tak nabízí srovnání s akcemi a fotografiemi z cyklu Egalité, v nichž byla situačně a vtipně překonávána faktická nerovnost mezi lidmi, aby se symbolicky poukazovalo na nerovnost jako společenský, politický a ekonomický problém.

Martin Zet měl svoji první výstavu v roce 1991. V roce 1998 založil Centrum současného umění v Libušíně, dvoutisícovém městečku v okrese Kladno (poslední osm let v časově neomezené stávce). V roce 2000 byl redakcí časopisu Umělec zařazen do Top Ten českých výtvarných umělců 90. let. V roce 2013 se stal laureátem ocenění Umělec má cenu, kterou mladí výtvarní umělci, kritici a teoretici udělují inspirativním osobnostem starší generace. Výstava To nejhorší z Martina Zeta – Tvá zem tě potřebuje v pražském Divusu (rovněž 2013) byla jakousi kritickou retrospektivou, na kterou autor zařadil svou dosavadní sochařskou tvorbu spolu s jukeboxem naplněným videi. V témže roce vystavoval také v Galerii Na shledanou v jihočeské Volyni. Tam nechal prázdný hlavní, výstavní prostor bývalé smuteční síně a zpřístupnil místnost pod ním – i s pozůstatky po jeho obývání bezdomovci. Z dlouhé řady veřejných výstupů a prezentací v České republice i mnoha dalších zemí jmenujme alespoň dvě poslední: výstavy v pražské Futuře a brněnské Galerii U Dobrého pastýře (obě 2016).