MARTA FIŠEROVÁ: PŘÁNÍ MEZI OTÁZKAMI – OHEŇ

Marta Fišerová (1987) studovala na brněnské FaVU, v ateliérech Malby II (Luděk Rathouský) a Enviroment (Vladimír Merta). Absolvovala stáže na Universidade de Aveiro v Portugalsku, Uniwersytet Artystyczny w Poznaniu, Polsko, Universidad de Buenos Aires v Argentině a rezidenční pobyty v Českém centru v rumunské Bukurešti, Summer Academy v Salzburgu, Rakousko a v nedávné době se vrátila z rezidence ve finské Mustarindě. Zároveň je i kurátorkou brněnské galerie Klubovna.
Ve své práci se zabývá převážně instalací a celým pojetím prostoru galerie, avšak jednotlivé principy vždy vychází z hluboce promyšleného konceptu, kterým si autorka nastavuje určité zrcadlo porozumění sebe v čase a prostoru světa. Erudovaný koncept však nikdy nevysílá známky těžkosti, ba naopak. Jednoduchost a minimalismus, se kterým Marta Fišerová pracuje, je vždy precizně zpracován a je ve srozumitelnosti toho, co má divák číst. 
Marta Fišerová pro galerii Buňka pracuje s daným konceptem, který si galerie ve veřejném prostoru stanovila pro rok 2015/2016. Slunce stále obíhá na běžné dráze a život plyne dál i bez nás, ačkoliv má člověk někdy pocit, že se život zastaví, když jde spát. Není tomu tak. Slunce, hvězdy a měsíc tu stále budou a dny ubíhají za dny dál, aniž by se čas zastavil. Nejkrásnějším momentem je přítomnost. V současné koncepci pro galerii Buňka bychom rádi odkázali na daný čas, který tvoří přítomnost a s ní je spojená síla a světlo v člověku. V minulé koncepci, kdy se umělec měl zamyslet a ohlédnout zpátky, se v současné době nechceme nikam ohlížet. Chceme, aby ten daný okamžik, byl pro nás tím nejvíc žijícím momentem. Nevíme totiž, co přijde zítra nebo pozítří, víme však co je v tuhle chvíli. Odkaz na světlo, které hledáme v životě, hledáme v současné chvíli i pro koncepci galerie Buňka. Její specifičnost, která je svým způsobem podmíněna daným světelným omezením, ji dává autentičnost a schopnost, jak využít potenciál spojený s přírodním živlem – světla. Důkaz, že někteří vědci či lékaři tvrdí, že člověk je z velké části tvořen z jednotlivých světelných bodů a z každého z nás tedy vyzařuje jakýsi druh světla.Pokládání těchto otázek, je pak nutné přihlédnout k interpretaci umění a to za předpokladu, že umění se může stát světlem, bodem v životě, který pomáhá lidem se vypořádávat s každodenními situacemi. Autorka přímo reaguje na situaci v dnešních dnech, která se neustále s každým novým dnem točí kolem uprchlické krize a s novým přívalem dalších informací. Evropa už skoro ani nedýchá. Tato gradace je někdy až nepřiměřená a odkazuje na potenciál strachu, kterým je naše společnost paralyzována. Je potřeba se však zaměřit na právě TEĎ. Na cestě do neznáma a často bez jistot, se lidé přemisťovali po mnoho let. Z území na území. V zimě, v dešti. Sami nebo ve skupině. Sounáležitost vždy přišla v podobě ohně. Místo, kde bylo nejen teplo a světlo, ale kde mnozí pochopili, že není jenom jedna strana mince. Že existence nás všech je důležitá a vyměnit si informace, moudra a pravdy je pořád velmi cenné a podstatné. Marta Fišerová se odkazuje na toto místo, tzv. ohniště dnešních dnů. V současné době metafora ohně je důležitá ve spojitosti s elektrickým proudem. Tisíce lidí putující z Blízkého východu do Evropy jsou závislí na informacích (aplikacích, mapách, sociálních sítí) ze svých mobilních telefonů. Je to prakticky jediná možnost, jak zůstat ve spojení se svými příbuznými. A tak se na uprchlických trasách vyskytují místa k zastavení a možností nabíjet. Lidé se tak shlukují kolem toho to „ohniště“, kde si vyměňují rady, moudra a opět si uvědomují, že jejich existence, tak jako toho druhého vedle sebe, nebo kohokoliv dalšího, je důležitá.