Markus Copper – Kursk

Dvorana Multifunkční auly Gong

Kurátor výstavy

Ladislav Kesner

Působivá instalace současného finského umělce Markuse Coppera (*1968) tematizuje tragédii ruské atomové ponorky Kursk a pocit bezvýchodnosti, uvěznění, úzkosti a hmotnosti.

Markus Copper (*1968) je finský sochař a multimediální umělec, jedna z nejvýraznějších osobností současného skandinávského umění. Jeho masivní skulptury – biomechanické vizuálně-sonické konstrukce – typicky kombinují skutečné objekty s různými materiály – ocelí, dřevem či gumou, jejichž části se pohybují a vydávají různé světlené efekty a hlasité zvuky. Copperova nejvýznamnější díla (kromě Kursku kupř. Archanděl sedmi moří, Růžová zahrada či Velrybářská stanice) mají podobu fantastických oživlých strojů, které pronikavě a bezprostředně působí na divákovy smysly, a jež v některých případech odkazují k historickým událostem či jevům, mj. takovým, v nichž hrálo hlavní roli selhání či zneužití techniky a moře (katastrofa lodě Estonia, minová pole z druhé světové války).

Instalace Kursk (2004) odkazuje ke katastrofě stejnojmenné ruské ponorky a tragédii její posádky. Atomová ponorka Kursk třídy Antej (949A) vyzbrojená jadernými střelami byla největší útočnou ponorkou světa a patřila k nejmodernějším plavidlům severní flotily ruského námořnictva. Během námořních manévrů v Barentsově moři došlo 12. srpna 2000 v 11.30 na ponorce k dvěma výbuchům torpéd, které okamžitě zabily většinu z stoosmnáctičlenné posádky na palubě, zničené plavidlo kleslo na dno moře do hloubky 108 metrů. Katastrofu přežilo 23 námořníků, kterým se podařilo uniknout do nejzadnějšího, devátého oddílu ponorky, kde v hrozivých podmínkách tmy, ledové vody zamořené výpary z paliv a olejů a zhoršující se kvality vydýchaného vzduchu čekali na záchranu evakuační miniponorkou. Celý svět prostřednictvím médií sledoval v přímém přenosu postup záchranných operací, které provázely evidentní rozpory v ruské vojenské a politické hierarchii mezi těmi, kteří chtěli urychleně přijmout zahraniční pomoc a zastánci tvrdé linie, kteří ji odmítali. Než se ruský režim, který nedisponoval potřebnými záchrannými prostředky, odhodlal o pomoc požádat, bylo pozdě – když 21. srpna norští a ruští potápěči pronikli k ponorce, bylo zřejmé, že již nikdo nemohl přežít.

Instalace Markuse Coppera metaforicky i mimeticky přibližuje hodiny marného čekání přeživších námořníků Kursku na záchranu a jejich hrůznou agónii. Bezprostředně smyslovým, emocionálním způsobem zvýrazňuje hluboce existenciální lidská témata, která takovou mezní situaci provázejí: naděje a beznaděj, strach, boj o čas, čekání na záchranu/na smrt, hrdinství a osobní oběť. Je i svébytným komentářem na téma selhání techniky, zkázy dokonalého stroje, který v posledku zahubí svoji posádku. Dílo lze však plným právem chápat i jako umělecký památník hrdinným námořníkům Kursku, obětem nešťastné náhody, ale i zlovolné vojensko-politické byrokracie, která neváhá obětovat lidský život ve jménu udržení pochybné prestiže a zachování vojenského tajemství. Ocelové stěny bývalého plynojemu poskytují mimořádně souznící prostředí a podtrhují vyznění instalace a její působivost. Významové přesahy tohoto díla, které se dotýkají ruské vojenské hrozby, jsou neočekávaným způsobem aktualizovány v souvislosti se současnými agresivními avantýrami putinovského režimu.

Ladislav Kesner