Markéta Bábková – Derivace

Markéta Bábková, letošní absolventka pražské Akademie výtvarných umění, vnímá obraz jako svébytné médium, které je schopno tlumočit prostřednictvím barvy nejzákladnější a nejpřirozenější lidské pocity. Svět, který se odehrává na dosah ruky, pracovní i intimní prostředí, která autorka zabydluje, místa, která náhodně prochází a pro sebe nalézá, to jsou prozatím její referenční okruhy, jimž se věnuje a pro něž hledá a nachází odpovídající malířský výraz. Důraz je kladen na podchycení vztahu k tomu, co autorku bezprostředně obklopuje. A není to pouze prostor (exteriér, interiér), nýbrž také čas vyjádřený například proměnou světla ve vazbě na sytost barvy (ranní, denní, večerní či noční scéna). Autorka usiluje o zpřítomnění komplexní atmosféry, které se postupně podřizují jednotlivosti, především předmětnost objevovaná v náhodných prostorových rozvrzích a konfiguracích. Zdánlivě banální zátiší, interiéry bytů, pokoje, ateliéry, zahrady, ulice apod. v sobě nesou osobní rozměr prožitku, individuální paměť, fascinaci rozmanitostí skrytou i v těch nejprostších situacích a nejvšednějších událostech. Malířský výraz se tu teprve usazuje, ale již nyní je patrné, že autorka postupným vývojem směřuje k možnostem monumentální obrazové formy.

Výrazný je autorčin smysl pro stupňování principu zpřítomnění. Kde nestačí role barvy, nebo kde barva naráží na své výrazové limity, nasazuje Bábková strategii asambláže. V logice zachycované atmosféry zapojuje do konstituce obrazu jiné materiály jako sklo, dřevo, polystyren, keramiku, úlomky zrcadla či dokonce mandarinku. Některé starší obrazy se tak mění v komponované objekty. Malá scénická cvičení střídají materiálové studie. Autorka experimentuje s materiály, včetně těch, na něž maluje, aby postupně pročišťovala složité kompozice a zbavovala se nadbytečné popisnosti a skladebné rozdrobenosti. Obrazy se začínají zvětšovat, kompozice sjednocovat, monumentalizovat. Větší formáty si vyžádají nový instalační způsob zasahující do prostoru radikálněji, nežli tradiční závěsný obraz. Právě tato potřeba intervenovat do prostoru a zpřístupnit malířskou iluzi potenciálnímu divákovi jiným způsobem, je do budoucnosti velmi slibná. 

Se zvětšením formátu dochází v obrazech Bábkové k neočekávanému posunu směrem k výrazové intimitě. Malba se zjemňuje a probarvuje. Diplomová práce nazvaná Pokoje (2019), v sobě integruje jak označení pro konkrétní prostor, tak metaforu pro celkové psychické rozpoložení. Pokoj jako zklidnění, klid, usebrání, ale také jako čas pro načerpání nových sil a přípravu na další nutný výdej energie. Výmluvný je v tomto směru obraz Příprava na pondělí (2019). Abstraktní kompozice už pouze nejasně odkazuje na své předmětné východisko. Je spíše derivací konkrétního prožitku, který se v čase cyklicky opakuje a referuje tak o obecně lidské zkušenosti, kterou procházíme bez výjimky všichni. Zatímco v díle Pokoj-postel ještě cítíme přítomnost spícího jako odkaz na absentující figuru, v sérii obrazů To, co přehlížím (2019) předkládá autorka divákovi v různých barevných režiích konstelace náhodně seskupených předmětů, které se buď rýsují na barevně sjednoceném pozadí, nebo mizí a vytrácí se do ztracena jako vzpomínka. Výrazné jsou obrazy V noci I a II (2019). Zde se autorce daří s použitím minimálních prostředků dosahovat přesvědčivé atmosféry. Redukce obrazu na monochrom s jemnými přechody ve valéru přesvědčivě zpřítomňuje noční náladu, která vše pohlcuje a sjednocuje. 

Výstava nazvaná Derivace poukazuje svým názvem na malířský proces, který naplňuje běh určité proměny. Tématicky sjednocené obrazy lze vnímat jako svého druhu „deriváty“, tj. obecné objekty vzniklé odvozením z jiných objektů. V tomto případě se jedná o patrný posun od studijní polohy věcnosti k zpřítomnění atmosféry, která je, jako médium, schopna transponovat konkrétní prožitky a fixovat je v jazyce obrazu jako nikoliv pouze estetickou, nýbrž komplexní ontologickou zkušenost.

Petr Vaňous