Marika Krčmářová, Nikolaj Jessen – Glints in the Dirt

Yet only a few feet underneath are two veins, pure red and bright gold carnelian.

Dvě ruce se noří do vlhké hlíny – rychle! Musíš hrabat, dokud máš pořád alespoň nějaké tušení, kde ho můžeš najít. Oranžovo-žlutá barva karneolu (1) totiž po vystavení teplu kvůli obsahu oxidu železitého výrazně ztmavne. Dokud je pohlcen temnotou hlíny, svítí transparentně žlutou barvou, netknutý člověkem. Jakmile se ho však dotkneš, polodrahokam změní barvu. Na rudě červenou, jako krvácející připomínku toho, že kámen pulzuje vlastním životem.

Přírodní magie se jako termín začala objevovat již ve 13. století, kdy jako protipól démonické magie zkoumala vlastnosti, které byly sice obsaženy výhradně v říši přírody, ale obsahovaly vlivy plynoucí ze vzdálených oblastí kosmu. Perský mystik Rumi v přibližně stejné době ve své básni (2) využívá karneolu jako metafory k propojení dualismu vnitřního a vnějšího, lidského a přírodního. Není tak náhodou, že polodrahokamu často bývá přisuzována schopnost měnit mezi „mužskou“ a „ženskou“ energií (ač je tato myšlenka z podstaty založena na principu duality), a to kvůli radikálním proměnám jeho barevných odstínů. Dualistické chápání světa nás neustále nutí myslet pouze v rámci dvou protikladů a iluzijní možnost volby mezi nimi nás na okamžik nechává s pocitem kontroly. Namísto toho se však ocitáme sevřeni mezi dvěma stěnami a uniknout se dá jen dopředu nebo dozadu. Současné únikové strategie posthumanistického diskurzu proto kladou důraz na fenomenologický přístup bytí-ve-světě, nevyhnutelného propojení vnitřního prožitku s vnějším světem – a tedy rušení omezujícího dvojího pohledu. Všechno je provázané, únik ven je možný pouze skrze svět mimo zužující se prostor dvou stěn.

Glints in the Dirt jako jednu z únikových strategií využívá pohanské vnímání přírodního světa. Vítr ve videu Nikolaje Jessena přestává být jen přírodním živlem, ale transformuje se v dech, jako zásadní každodenní zkušenost všech lidských a ne-lidských aktérů. Ručně sešívaný objekt Mariky Krčmářové levituje nad zemí a na první pohled může připomínat staženou zvířecí kůži, často využívanou při pohanských rituálech. Po bližším prozkoumání a nápadně kyselé vůni pomerančů se však jasně vylučuje, že by se jednalo o materiál živočišného původu. Stejně tak blíže neurčité a strnulé sochy prozrazují, že jejich dutý materiál žije vlastním životem – nechávají sebou procházet vzduch a zpevňují tak svoje základy. Zdánlivě existující řád však staví na své labilitě. Po kontaktu s vodou se sochy mění v rozpadající se lepkavou hmotu. Spojení mezi vnitřním (imanencí) a vnějším (transcendencí) vnímáním se ztenčuje – prostor pomalu vyplňuje linoucí se odér rozkladu. Kontakt s ostrým povrchem rituální podložky navozuje stav mimotělního zážitku (out-of-body experience). Vnímáme stále zevnitř svého těla nebo už mimo něj? A je mezi tím takový rozdíl?

Ruce se přestávají přehrabovat v hlíně. Abys karneol našel, nesmíš se ho dotknout. Místo toho musíš hledat jinde.

Quick! Take the pickaxe and pry the foundation. (…) You’ll see two glints in the dirt.

(1) Anglicky carnelian, pozn. autorky.

(2) The Pickaxe v Jalāl al-Dīn Rūmī (1207–1273): The Essential Rumi, překlad a ed. Coleman Barks, HarperCollins Publishers, New York, 2005.

kurátorka: Mariana Pecháčková