Marie Blabolilová – Odložená výstava

Výstava v Městské galerii Týn nad Vltavou představí průřez grafickou tvorbou malířky a grafičky Marie Blabolilové. První grafiky vytvořila koncem 60. let a až do současnosti se nepřestala zaobírat těmi nejobyčejnějšími věcmi kolem sebe a zaznamenávat je v rastru nezaměnitelné šrafury. Zveme na vernisáž s úvodním slovem Jiřího Hůly a hudebním doprovodem Iriny Císař a Vladimira Oberenko.

Marie Blabolilová (*1948) studovala v letech 1967–1973 na Akademii výtvarných umění v Praze. Ze začátku v malířském ateliéru prof. Františka Jiroudka, později v ateliéru grafiky vedeném od roku 1970 doc. Ladislavem Čepelákem. Vytvořila přes 800 grafických listů v čárovém leptu, technikou jí nejvlastnější. Náměty se mění jenom pomalu, staré většinou zůstávají, přibývají další, výrazněji se vyvíjel způsob zpracování. Grafička směřuje k jednoduchosti, k prostotě. Lepty působí minimalisticky, ale černá a bílá je maximální barevné rozpětí.

Převládajícím tématem je příroda. Často je to krajina, vhled do krajiny, ještě častěji pouhý krajinný prvek či detail, kus země většinou zušlechtěné člověkem. Zahrady a ohrady kolem nich, zástupy ovocných keřů, osnovy klasů, stupně vinic, zvlněné obilí, stromky sevřené kamennou dlažbou nábřeží, ploty a za prkenným plotem hlava stromu, šňůry deště, kupky kopců, placky polí – znovu a znovu strom, jeden, dva, tři stromy, stromořadí, sad, les. Dalším velkým tématem je svět věcí vyrobených člověkem, předmětů zraněných a opotřebovaných předmětů, se kterými žije. Stolička, stůl, židle, trojnožka, křeslo, plechová skříňka, kredenc, radiátor, lednička, kanystry z umělé hmoty. A v posledních letech se stále více prosazuje město – fasády domů, mosty, nábřeží, podchody, průchody – ekologické vize, strohá příroda budoucnosti.

Do její tvorby proniká informační doba. Základem kompozice je většinou síť dvou směrů, protínajících se linek. V posledních listech jsou směry často navzájem kolmé. Marie Blabolilová nestaví své grafiky na racionálních základech, intuitivně budované listy ale úzce souvisejí s digitálním záznamem a s digitálním vytvářením obrazu. V jejím případě navíc ke každému bodu (průsečíku dvou čar) patří i jeho okolí. Země je také, stejně jako buňka chráněná blanou, obklopená slupkou atmosféry. Žádná hranice není pevná, každá je z obou stran průchozí, vše živé vyzařuje do prostoru, a věci stvořené člověkem jsou také obkroužené aurou.

„Než začnu, jsou mi nejdůležitější věci už jasné,” říká Marie Blabolilová. Co ale považuje za nejdůležitější? Vodu. Voda teče vodorovně. Trávu. Když do ní nefouká vítr, roste svisle. Kmeny stromů jsou k vodní hladině kolmé, zrcadlí se v ní obráceně. Déšť padá shora dolů. Jsou různé typy deště. Sníh padá po kouskách. V grafice tak fixuje pocity, které v přírodě (v setkání s realitou) zažila. Především ji zajímá její nálada a proměna. „V přírodě se všechno opakuje. Opakuje se to a je to navíc vidět. Když začnou kvést bezinky, to je velká událost. Nebo když se na jabloních začnou dělat jablka. V přírodě jde jedna činnost za druhou, všechno se tam přímo žene do něčeho jiného. A všechno je tam stejně důležité. Všechno je obsaženo ve všem.“ (vybráno z textu Jiřího Hůly pro časopis Grapheion č. 18, 2005, upraveno a zkráceno)