Lukáš Slavický – Hrana, strýko, komu zvoní?

Znuděně otáčíš kostky a za oknem pozoruješ hořící strom. Dají se poskládat do obrázků, ale i jinak. Ti zkušenější se šli podívat na požár zblízka.

Tenhle prostor je takovej pokoj. A všimněte si těch dveří. Dobrý dveře. A ještě k tomu jsou i hezký. Ale chybí tam klika.

Už několik hodin stavíš obrazec z domina, máš skoro hotovo a máš z toho radost, někdo ve chvíli rozrazí dveře, tvojí stavbu skopne a ještě ti vynadá, že si nemáš hrát na zemi. Chce se ti brečet, zvedneš se a narazíš hlavou do stolu, ze kterýho spadne nůž a uřízne ti prst.

Existuje půlhodina přestupu do aktivního dne, první krok je pustit se do práce. Funguje to i naopak, kdyby ses chtěl záměrně demotivovat a nedělat třeba nic.

Pro výstavu jsem pomaloval ručně vyřezávané dřevěné kostky. Šest obrazů v jednom se jevilo být praktickou volbou pro malý prostor. A zbylo místo i pro hosta. Adama Líšku jsem požádal, aby přispěl svými kresbami do celku instalace.

Hrana, strýko, komu zvoní? tematicky vychází z ponurých myšlenek vzešlých z okolností posledních dnů, ať už ve světě, nebo doma. Drastické události, vlastní problémy, ale i příjemné každodenní momenty, hry a vzpomínky na dětství reprezentují současný stav mysli autorů. (text: Lukáš Slavický)