Pátá a poslední výstava z cyklu Rodičovská. V roce 2023 se galerie v prostoru Olga zaměřuje na partnerské dvojice tvůrčích lidí, kteří se společně a rovnocenně podílejí na výchově dětí, s čímž souvisí možnost aktivně pokračovat v umělecké praxi.

 

Lucie Rosenfeldová a Matěj Pavlík uzavírají cyklus uzavírají. Rozhodli se tímto ukončením zpětně pátrat po původu, až zjistili, že nic původního není.

 

Snad nějaké přízraky z různých vyprávění o původu na nás mohou v galerii Olga nepříjemně zírat. V médiích kolem toho, jak vzniká lidský život, koluje řada příběhů. Rytířské spermie dobývající vajíčko ukryté kdesi v jeskyni, dychtiví plavci bojující s nepřízní podmínek, zralé vajíčko čekající na svůj osud. Legendy o úspěšnosti a vítězství jedné z nich až nápadně připomínají příběhy jiné, které aplikujeme sami na sebe.

 

Vidět vajíčko a spermii coby postavy románu je dědictvím vědy starší než je evoluční teorie. Tzv. preformacionisté kdysi urputně dokazovali přítomnost lidského tvora střídavě v obou pohlavních buňkách. Homunkulus, malinký človíček schoulený v hlavě spermie plující vstříc své existenci, je jedním z možných přízraků po této teorii zbylých. My, příznivci evolučního vývoje, se všem těm zmenšeným dospělým lidem v jejich ilustracích smějeme. A oni se na nás šklebí zpátky. Jak lidsky neuvědomělý je náš pohled? Do jaké míry jsou obrazy vědy, snímky viděné na vlastní oči, opravdu průkazné našim teoriím? Je tak medializovaný příběh spatřené tváře na ultrazvuku varlete jen další ukázkou toho, že vidíme pouze to, co hledáme a ne to, na co se díváme?

 

Lucie a Matěj pracují ve vystavených dílech s různými vědeckými obrazy. Ty kombinují s motivem apofenie i optické iluze, které chápají jako neodmyslitelně spjaté s lidským viděním. Ačkoliv se totiž vědec, ať už kreslíř anatomie nebo pořizovatel technických snímků těla, tradičně snaží zbavit svojí subjektivity, neubrání se časté výměně pohledů s tváří, která je tam, kde by být neměla.