Lucie Králíková – Grande Misericordia

Grande Misericordia

aneb Putování efemérní poutnice L.

Efemérní poutnice L. započala svou pěší pouť v Brně v doprovodu milého P. ve středu 4. března 2020 a do cíle, do místa výstavy v Galerii Dukla v pasáži bývalého porubského kina, dorazila spolu se společnicí M., která se k ní připojila na závěrečné kilometry, ve středu 11. března 2020. Putování liduprázdnou předjarní barokní krajinou protkanou drobnými kapličkami a studánkami proběhlo symbolicky v postní době, kdy jí cestu kromě subtilních kostřiček loňských travin a zimních a předjarních květin dláždily hlavně „obětiny“ v podobě prázdných, vybělených šnečích ulit, které ještě nestihly zarůst čerstvou travou. 

Introspekci do křehké autorčiny duše spolu s odkazy na nečekaná setkání z cesty v instalaci představuje soubor čtrnácti krátkých textů, cestovních básní, volně inspirovaných japonskými haiku. Není snad výstižnější způsob zachycení „efeméru“ – prchavých dojmů, zážitků, postřehů z cesty – než právě minimalizovaná forma tohoto japonského poetického žánru. L. putovala na sever (geograficky přesněji z jihozápadu na severovýchod), stejně jako sám mistr zakladatel žánru Macuo Bašó (1644–1694), který své osamocené cesty zachytil v originálním cestopise Oku no hosomiči (Úzká stezka do vnitrozemí), kde termín oku můžeme přeložit jako vnitrozemí i jako lidské nitro.

V souladu se zenovou tradicí považuje chůzi za meditaci také Gary Snyder, letos devadesátiletý hlubinný ekolog, básník, buddhista a nadšený chodec, který vnímá chůzi krajinou zároveň za podstatnou a nenahraditelnou environmentalistickou veličinu: „Hlavním cílem takových studií a cest je dokázat vrátit se zpět do nížin a vnímat celou zemi kolem sebe, zemědělskou, předměstskou i městskou, jako součást téhož teritoria – nikdy úplně zničenou, nikdy zcela nepřirozenou.“ Podobným způsobem, oproštěným od hodnocení a přezírání, nahlíží na svou soukromou meditačně-výzkumnou cestu, a stejně tak na svá další skromná putování za květinami, zapomenutou krajinou, lidmi či myšlenkami, i efemérní poutnice L. – raduje se z drobností, pro spěchajícího, v autě či vlaku jedoucího, nezachytitelných.

Její texty inspirované cestou, podobně jako čtrnáct zastavení křížové cesty před poutním místem, návštěvníka přivedou k „poutnické kapli“. Pomyslné centrum instalace tvoří běloskvoucí tabule – oltářní menza – s mnoha grály, číšemi s vodou načerpanou z pozapomenutých mariánských studánek, které L. potkala cestou, doplněná baldachýnem z mušlí polních cest a rumišť – vybělených šnečích ulit. Odkaz k jakubským poutnickým odznakům či výzdobě barokních kostnic není náhodný… Nechybí ani improvizovaná ubytovna pro poutníky – i s autorčinými cestovními botami a poutnickým pláštěm.

„Kdo podniká pouť, podrobuje se na určitou dobu jakémusi výjimečnému stavu; opouští domov a vyráží do ciziny.“ Norbert Ohler v knize Náboženské poutě ve středověku a novověku v jedné větě vystihl jeden z podstatných rysů činnosti, které se už odedávna bez ohledu na vyznání oddávali jednotlivci a později i celé skupiny lidí všech společenských postavení. 

Zdá se být více než symbolické, že výstava o pouti – o cestě k sobě samému – nabádající k introspekci, byla naplánována na zvláštní dobu koronavirové pandemie, kdy jsme se díky státem nařízenému zákazu sociálních kontaktů ve výjimečném stavu ocitli všichni. Takové „výjimečné stavy“, taková vystoupení z každodennosti, jsou příležitostí k zastavení a k zamyšlení. Snad nás přivedou k obrácení se do svého nitra, pomohou nám zaměřit se na podstatné věci a vypustit podružnosti. Zjistíme při nich, že více než cokoli jiného potřebujeme lásku a lidskou sounáležitost. …a umění.

Lucie Králíková, Efemér

*1981 Žatec, žije a pracuje v Brně a v Blansku u Ústí nad Labem

Lucie Králíková je absolventkou Zahradní a krajinářská architektury Mendelovy univerzity v Brně (2000-2006), v rámci studia pobývala na stáži na Institute d`horticulture ve francouzském Angers (2004). Spolu s Klárou Zahradníčkovou založila alternativní květinové studio Efemér (2011), které se od roku 2015, kdy jej provozuje sama, více přiklonilo směrem k výtvarné stránce. Je zakládající členkou skupiny hledaček lokálních specifik a tvůrkyň „nového folklóru“ Czechia (spolu s Kateřinou Plamitzerovou a Michaelou Karáskovou), se kterou vystavovala v GASK v Kutné Hoře, v DEPO v Plzni, na festivalu Křehký v Mikulově, pražském Designbloku či v Českém centru v Londýně.

Přestože vystudovala zahradní architekturu, její záběr byl vždy mnohem širší. Květiny a rostliny jsou pro ni stále základní výchozí surovinou, kterou ale ve svých instalacích neváhá kombinovat s jakýmkoli dalším materiálem – zbytkovým, nalezeným, upcyklovaným, vždy místně specifickým. Environmentální přesah, stejně tak jako sociální ukotvení v dané lokalitě (často spolupracuje s místní komunitou) je pro její práce typický, např. Ephemeral Talks pro ostravskou Galerii PLATO. Dalším specifikem autorčiny tvorby je znovuobjevování pozapomenutých rituálů liturgického roku a jejich transformace do současných městských podmínek. V současné době dokončuje svou knihu Svátosti.