Lucie Králíková/Efemér – Spojnice

Ujíždím podél ní ze severu na jih. Z jednoho domova do druhého. Květenství topolů živelně praská a exploduje v bílé něžné chomáče, které se lepí na její vodní hladinu. Krajina nervózně těká, nasycená bezovým pylem. Už brzy se dočká jedinečné nálady, podobně jako když se v extázi samovznítí květy třemdavy. První ohníčky na zkoušku. Větrání prázdninových chatek. Vůně sena. Nejdřív se trochu bojím a pak dovnitř opuštěného domu vlezu oknem. Jediný kožich v prázdné skříni. Točité schodiště vede do dětského pokoje. V prachu nalézám dva památníky Milana a Karly a sklenky na ranní rosu. Voda, oheň a rostlinstvo zavládne největší silou. Nechám je vsáknout do bílé tkaniny, očitého svědka kouzelné noci. Na cestě zasvěcence nesu v náruči kytici spáleného heřmánku.