Lucie Jindrák Skřivánková: MATA(R)

Host: Jan Nálepa: Icaro

MATA(R) je název uměleckého projektu Lucie Jindrák Skřivánkové (Vítkov, 15.12.1982) vzniklého v souvislosti s nedávným pobytem umělkyně ve městě Brasilia, kam se vydala objevovat dílo žáka LeCorbusierovy mezinárodní modernistické školy – Oscara Niemeyera (Rio de Janerio, 1907-2012).
Během umělecké residence v Brasilii (2014) si Skřivánková ale uvědomila, jak si Niemeyerova architektura podmaňuje přírodní krajinu, aniž by se do ní začlenila, jak se centrum města ukázalo jako nepříliš praktické a obyvatelné pro místní obyvatelstvo. Myšlenka pokroku a politika "dobytí" savany brazilskou vládou u Brasilie v šedesátých letech se ukázala být jen dalším ideálem.
Na základě této zkušenosti vznikl cyklus maleb s názvem MATA(R), na nichž tropická vegetace zaplavuje impozantní brazilskou architekturu. MATA(R) je odvozen ze dvou výrazů: slovem "mata" se označuje brazilský deštný prales; "matar" v portugalštině a v španělštině znamená "zabít". Název MATA(R) tak v sobě ukrývá jakýsi vnitřní paradox, který lze přeložit jako „zničit prales“.
V projektu MATA(R) Lucie J. Skřivánkové se prosazuje motiv "mata" – pralesa, který narušuje město a znovu vytváří to, co "matar" člověka zničilo.
Ve velkých malbách na plátně realizovaných ještě v Brazílii stále dominuje modernistická architektura Niemeyera a Karla Filsaka (autora Velvyslanectví České republiky v Brasilii) zahalená do skvrn modré, fialové, růžové barvy. 
V následující sérii akvarelů na papíře umělkyně přechází na novou vizi městské krajiny. Převažuje zde motiv tropické krajiny zakrývající město a lidskou přítomnost. Prales obklopuje, uzavírá a uzamyká obydlí. Tvar se stává nepravidelnějším a barva tmavne jako noc. Budovy jsou pohlceny vířením temných tahů štětcem, které na sebe berou tvary stromů a popínavých rostlin plížících se městem.
V obrazovém cyklu MATA(R) tedy umělkyně znovu oživuje zmizelý prales; převádí lidský instinkt k nadvládě nad ekosystémy a biologickou rozmanitostí do tvůrčího aktu. Lucie J. Skřivánková připomíná to, co již neexistuje: každým šlehnutím barvou prohlašuje s gestem pokory, že ničením přírody se ničíme my sami.