Linda Klimentová – Já jsem to jezero, já jsem ten les

Tvorba Lindy Klimentové, výrazné ryze malířské osobnosti střední generace, vyrůstá samozřejmě z profesního vybavení (absolutorium Akademie výtvarných umění, ateliér malby Michaela Rittsteina v roce 2006, iniciační španělská stáž na Universidad de Bellas Artes en Castilia de la Mancha v roce 2005) a stejnou měrou z osobnostní výbavy tiché dobrodružky, nehlučně vtipné i vážné vnímavé pozorovatelky povrchu i vnímatelky hloubky.

Její obrazy dlouhodobě prozařuje někdy intenzivně, jindy rozptýleno mlžným oparem či jinou vnější nebo vnitřní clonou, světlo. Jako malířka usiluje Linda Klimentová o sdělení obrazem a příběh za ním tlumí ve prospěch souhry barev, světla a stínu. Bezpodmínečnosti světla v obraze odpovídá akvarelová technika malby na papíře i na plátně. Epický obsah je vydestilován do rafinovaně jednoduchého, přesto stále v realitě usazeného a zároveň svým způsobem symbolického, výrazem současného obrazu.

Chvějivý obraz lesa na vodní hladině se druhotně zrcadlí v siluetě postavy sedící se zkříženýma nohama na pomyslném rozhraní vody a země a postupně postavou prorůstá. Já jsem to jezero, já jsem ten les. Průzračně mystický název tohoto stejně průzračně mystického akvarelu, prvního z řady obrazů, vyjadřujících pocit opojení z prolnutí a ztotožnění se s lesem, přírodou a možností takové úzdravy, dal název uvnitřněné výstavě tvorby posledních dvou let.

Současné autorčiny obrazy jsou reflexí naší podivné a pohnuté přechodové doby, implicitně i s jejími posledními dějinnými událostmi. Opět se potvrzuje, že umělec je více než kdo jiný nadán schopností napojit se na kolektivní nevědomí světa archetypů a umí je z onoho pomyslného hlubinného jezera, kontejneru obsahů naší kolektivní duše, zrcadlit.

Figurální témata na obrazech Lindy Klimentové se střídají s tématy krajinnými, respektive přírodními a propojují se tak s předchozími cykly Zelený ostrov (2016–2019) a Balanc (2013). Pro prvně jmenovaný cyklus byla inspiračním zdrojem cesta k protinožcům na Nový Zéland a tamní příroda. Druhý s humornou nadsázkou reflektoval zážitky ze společného cvičení jógy a jemně ironicky si skrze zobrazení pozice hlavou dolů čili vzhůru nohama pohrával s řízeným prožitkem vlastní intimity. Fenomén vzhůru nohama se posléze začíná čím dál více prosazovat, cvičenka jógy v pozici psa se ocitá jakoby od stropu zavěšená za všechny čtyři.

Z prvního meditačního zrcadlení ve výše popisovaném akvarelu vycházejí plátna, vizualizující akt léčebné kůry – zelené horizontální postavy prorůstávající i prorůstané s okolní přírodou, muž – Krtek – zakořeňuje svými prsty do hnědé prsti. A to je již čas pro Viselce, jehož figura se stává myšlenkovým i vizuálním úběžníkem výstavy spolu se svým o něco dříve dokončeným pandánem Balkon a strom, na němž figura stojí na jedné noze, s rukama sepjatýma nad hlavou v jógové pozici Stromu, který jí symbolicky prorůstá.

Současné obrazy Lindy Klimentové se oproti dříve převažujícímu vizuálnímu požitku posouvají do hloubky. Jakkoli vycházejí z osobních zážitků, týkají se pocitu, na kterém bychom se většinově shodli: Všechno znejistělo. Svět se ocitl vzhůru nohama. V té nepohodlné pozici je zároveň naděje, šance nahlédnout věci z opačné perspektivy, porozpustit ego a přiznat si, že jsme součástí. Ostatně viselec, jehož hlava směřuje k zemi, neusiluje o dobytí nebes. Jeho zájmy jsou na zemi.

kurátorka: Lucie Šiklová