Libuše Jarcovjáková, Libuše Dlabola Pražáková – Kokoro

Delší dobu připravovaný projekt představí mezigenerační a multidisciplinární dialog dvou umělkyň, které dělí generační rozdíl 32 let. Rozdílná životní zkušenost (život v totalitním Československu, vyrovnávání se s tabuizovanou sexuální orientací, náročná úloha umělkyně – matky, soužití se synem se specifickou zdravotní diagnózou) i umělecké médium, které používají (fotografie, malba), ale pojí velmi podobná citlivost, s jakou zaznamenávají svět kolem.

Představen bude Jarcovjákové výběr fotografií z cyklu Demiurgové v kontextu velkoformátových pláten Dlaboly Pražákové, v nichž se vyrovnává s předsudky okolí. Svět, ve kterém žijí, v němž se pohybují, soukromý mikrokosmos, který zachycují ve svých pracích, se jim stává prostředkem k vyjádření hlubších a objektivnějších kvalit současného světa a života. Prchavé okamžiky, zastavené chvíle ticha, drobné všednosti, které se proměňují v zásadní znaky lidství, soubytí, lásky, přítomnosti.

Libuše Jarcovjáková je aktuálně největší a nejobsazovanější hvězdou českého fotografického světa. Její práce je založená na schopnosti zachytit hluboké emoce, osobitost, rozdílnost a příběhy lidí, které jsou nejen vizuálně silné, ale i velmi intimní. Vstupuje do osobních prostorů svých nejbližších, zkoumá tváře neznámých cizích kolemjdoucích, hledá otisky lidství za výlohami obchodů, okny vlaků, zbytky lidské přítomnosti v městských zákoutích. Proniká pod povrch těchto tváří a míst, noří se hluboko do jejich nitra, objevuje vnitřní světy stejně tak, jako by objevovala samu sebe, jako by se ujišťovala o své vlastní existenci, o svém bytí, životě ve světě, který ji obklopuje. Prostředkem pro toto vizuální ohledávání okolního světa je jí neestetizovaná fotografie, rozostřování kontur, světelné přeexponování, ořezávání scény zorným polem oka, hledáčku fotoaparátu či mobilního telefonu.

Libuše Dlabola Pražáková je malířka, jejíž malířské mistrovství překračuje hranice regionu. Ve velkoformátových malbách se v cyklech věnuje vztahovému ukotvení ve svém mikrosvětě – ženy – matky – umělkyně – manželky, ale zároveň jimi otevírá i širší celospolečenská či univerzální témata. Citlivým nikoli však sentimentálním jazykem dokumentuje a komentuje vztahy, vzájemné mezilidské interakce, chvíle zastaveného času, rodinného štěstí, dialogy, konflikty, výkřiky zoufalství, smíření, naději. Hledá obrazové znaky a symboly pro zachycení lidskosti, laskavosti, něhy, propojení, spolubytí, či prosté existence. Zjednodušená tvarová struktura posouvá její postavy směrem k objektivizaci příběhu. Neortodoxními experimentálními malířskými přístupy překračuje hranice malby a vytváří tvarově bohatý rastr pozadí, do něhož své postavy či jejich fragmenty umísťuje.

Kokoro – termín z japonštiny, obvykle překládán jako srdce, mysl, mysl srdce nebo duch – něco neviditelného hluboce osobního, zdroj naší vrozené moudrosti, moudrosti, kterou si neseme hluboko v sobě, která je nepoznamenaná společenským tlakem, očekáváním a názory jiných lidí.