Květa Monhartová – Obrazy

Květa Monhartová (*1938) se narodila v jihočeské Volyni, kde strávila dětství a školní věk. V 50. letech se přestěhovala do Plzně, kde začala její malířská cesta školením u Jaroslava Kantora v ateliéru tehdy škodovácké Besedy. Do rodného kraje se často vracela za rodiči, ve Volyni měla v roce 1975 i svoji první samostatnou výstavu. Od počátku se zaměřuje především na figuru. Nejprve v přísně realistické podobě, postupně se začíná její styl uvolňovat a v 60. letech vznikají i její první figurální kompozice. Zajímá ji sumární konstrukce a maximální míra zjednodušení při zachování silného expresívního výrazu. Šedesátá léta jsou též významným impulzem pro její orientaci názorovou, literární a filozofickou. Setkání s angloamerickou poezií starší i novější – Robinson Jeffers, Emily Dickinsonová, Sylvia Plathová a zejména beatnici – ji ovlivnilo natrvalo a pomohlo jí přenést se přes marasmus normalizačních let. Kromě literatury se v této době zajímá o filozofii a hlubinnou psychologii, četba spisů Karla Gustava Junga jí otevřela cestu k objevování a uvědomování si role podvědomí v lidském životě. Paradoxem následujícího autorčina vývoje je, že v době, kdy se začíná umělecky profilovat, ztrácí možnost normálního začlenění do výtvarného života.

Tvorba Květy Monhartové se v normalizačním období 70.–80. let (jako mnoha jiných) ocitla na okraji oficiálního uměleckého dění. Vystavovala jen sporadicky, zejména s přítelkyní sochařkou Mirkou Novou, například v kulturním domě Luna v Plzni v roce 1976. O pět let později se jí ještě podařilo uspořádat samostatnou výstavu v legendárním Ústavu makromolekulární chemie ČSAV v Praze, naplno se mohla realizovat ale až po roce 1989, kdy se stala členkou skupiny P 89, založené známou trojicí dnes již nežijících plzeňských malířů Karel Frauknecht, Miroslav Tázler a Jiří Patera. Stala se kmenovou autorkou Galerie města Plzně, intenzivně vystavovala v Česku i v zahraničí, její díla začala být zařazována do veřejných sbírek. V autorčině tvorbě nastal další posun. Vznikají obsáhlejší tematické soubory a začínají první cykly. Do popředí jejího zájmu se dostává i práce na papíru a s papírem, velké kresby uhlem nebo tuší, akvarely a od 90. let koláže z trhaných potištěných papírů a plakátů, často dokončované tušovou kresbou. Tématem zůstává figura v ještě vypjatější expresívní podobě. Postavy se rozpínají uvnitř formátů, jako by jim vymezený prostor nestačil, lidské tělo nebo tvář, gesta pohybu a exaltovaný výraz ve výtvarné zkratce se stávají hlavními nositeli obsahu.

V 90. letech se i nadále autorčina práce odvíjí v tematických cyklech a nově vznikají polyptychy. Monotematické celky se rozšiřují, umělkyně začíná využívat i vlastní fotografie, všímá si okolí svého bydliště, které dokumentuje v obrazových příbězích, kde předměty nabývají lidské podoby. Antropomorfizace se stává hlavním principem její tvorby. Figura je redukována na téměř plošný útvar, tělo, hlava i ruce splývají v jeden celek a vytvářejí lapidární znak, který neztrácí nic ze své emocionální působivosti. Malba je živá, s výrazným rukopisem a suveréními kresebnými zásahy. Vzniká cyklus Humanizace sídliště, vystavený v Galerii Jiřího Trnky (2002) v Plzni a v ÚMCH v Praze (2003), který je příběhem sídliště na plzeňské periférii, kde autorka žije. Důvěrně známé předměty v obrazech ožívají ve figurách zastupujících charakteristické sídlištní atributy – lavičky, dětské prolézačky, patníky atd. Dlažební kostky se stávají hlavami zástupu věřících, balvany v kruhu radou moudrých.

V novém tisíciletí zná veřejnost Květu Monhartovou nejen jako malířku, díky četným autorským i kolektivním výstavám, postupně ale také jako básnířku. Již svými prvními publikovanými básněmi zaujala čtenáře i odbornou kritiku. Její postavení na současné umělecké scéně potvrdila i výstava v prestižním Muzeu Kampa v Praze v roce 2018. Nadále ji zajímají fatální příběhy lidských životů, zkoumá chování jedince v mezních situacích, s kritickým a někdy i ironizujícím nadhledem reflektuje i všední události. Její portréty i figurální obrazy jsou psychologickými sondami a úvahami o lidském bytí. Podávají výpověď o odvěkém údělu člověka, ale zároveň jsou i obrazem všelidské komedie v globálním měřítku.

Theatrum mundi můžeme v obrazech Květy Monhartové vnímat téměř doslova. Inspirace divadlem ve všech jeho podobách je patrná zejména v jejích posledních cyklech, jejichž základem se stal čtverec otáčený v polyptychu do výsledné, rovněž čtvercové podoby, popřípadě i jiných sestav. Větším souborem těchto prací se autorka poprvé představila na své jubilejní výstavě s příznačným názvem Hra o čtverce v Galerii Jiřího Trnky v roce 2018. Od té doby ho neustále rozšiřuje a ukázky z něj pravidelně zařazuje na výstavy Unie výtvarných umělců, které je dlouholetou členkou, a skupiny P 89, jejíž je v současné době prezidentkou. Inspiraci k polyptychům bychom mohli dohledat v inscenacích Divadla J. K. Tyla v Plzni, například v baletu Spartakus nebo Romeo a Julie, ve Fibichově opeře Nevěsta Mesinská, činoherním dramatu Mefisto, krvavé tragedii Caligua a dalších. Největší soubor obrazů s touto tematikou byl letos představen přímo na půdě Nové scény Divadla J. K. Tyla v Plzni a vzbudil zaslouženou pozornost. Dílo Květy Monhartové představuje jeden z vrcholů současné malířské produkce nejen plzeňského regionu, ale i osobitý přínos v kontextu celé české figurální malby.

kurátor: Václav Malina